Sign in | Registration Česky


Biologická podstata řezu ovocných stromů, část 2.

Pokračování 1. části článku. Poslechněme si, co říká o řezu volně rostoucích ovocných stromů MUDr. František Dohnálek, ve své knize Ovocný strom a jeho pěstění z roku 1938. Mimochodem asi největší odborník přes přísně tvarované tvary (palmety, kordóny, pyramidy), co kdy u nás žil a pravděpodobně i co kdy žít bude. Žádná renesance tohohle časově náročného stylu pěstování se totiž asi nedá očekávat. Jeho komplexně zpracovaná knížka s vynikajícími perokresbami bohužel upadla v zapomnění.

Jedním z nejrozšířenějších omylů při pěstování polo- a vysokokmenů a i keřovitých zákrsků jest názor, že nutno koruny jejich řezati stále, aby nesly ovoce. Hlavním propagátorem této nešťastné myšlenky byl Mikuláš Gaucher, rodem Francouz, potom aklimatizovaný Němec, jehož zahrady ve Stuttgartě byly svého času evropskou zvláštností, a jeho následovník Pekrun. Jejich názor na pěstění vysoko a polokmenů, na vyumělkovaný tvar husté koruny s jeho stálým a věčným řezáním plodonosných a jiných větévek, byl a je úplně falešný a byl jednou z hlavních příčin, proč ovocnářství zůstávalo ve svém vývoji nazpátek. Dnes neřežeme vyrostlých vysokokmenů a polokmenů ani keřovitých zákrsků vůbec, aby koruna jejich nebyla příliš hustá, aby slunce a vzduch mohly všude působiti a svůj blahodárný účinek vyvíjeti, poněvadž tyto jsou jedním z nejhlavnějších podporovatelů plodnosti. Stálý řez stromům škodí velice a stále řezaný vysokostrom není nikdy tak plodný, jako strom neřezaný.

Zastánci neřezu začínají ožívat.. Pravidlo nastav i druhou tvář, rozhodně neplatí a předešlé posměšky se řezačům od přírody vracejí se zdvojenou silou. MUDr. Dohnálek ovšem pokračuje:

Vysokokmen, polokmen a volný krsek řežeme pouze v prvých dvou až třech letech života abychom mu dali správný základ, silnou a nosnou korunu a když jsme toho docílili, obmezujeme se pouze na odstranění hustých a nesprávně rostoucích větví a v časech pozdějších, kdy strom již stárne a nerodí dostatečně, na omlazení koruny.

Oba nesmiřitelné tábory mlčky sedí, ale na jejich ztrhaných tvářích se posléze začínají objevovat nesmělé úsměvy, které posléze přerůstají v osvobozující řehot… Jak jsme byli nízcí, myslí si asi většina z nich…

Vlevo třešeň bez výchovného řezu. Vpravo ta samá třešeň po opravném řezu – podpoření 1. patra. Vlevo třešeň bez výchovného řezu. Vpravo ta samá třešeň po opravném řezu – podpoření 1. patra.

Pro korunu, která je ideální z hlediska plodnosti, růstu, stability, pro strom, který má v rovnováze plodnost a růst, je výchovný řez nezbytný. Ve výsledné koruně by měla být jasně patrná jistá hierarchie. Terminál je nadřazený kosterním větvím, kosterní větev je zase nadřazena polokosterním a ty potom větvím plodným. Když dokážeme takto korunu zapěstovat, vyřešíme problém chaotického růstu, který trápí většinu našich spoluobčanů. Všimněme si, jak vypadají kosterní větve jejich stromů. O nějaké hierarchii tam nemůže být ani řeč. Jejich větve připomínají ruku, vějíř, nebo pařát dravce, nakolik jsou všechny větve stejného řádu a tedy všechny stejně rostou a minimálně plodí. Naopak u kvalitně zapěstovaných stromů, které respektují hierarchii, si nic nekonkuruje, a každý výhon má tedy prostor udělat dostatek kvalitního plodného obrostu. Není to tak, že čím více kosterních větví, tím více plodů, naopak tím méně, protože tam nebude prostor na plodné útvary. (Hamižní Valaši se svými trnkami s 10 a více kosterními větvemi dělají velkou chybu.)

Jednoleté přírůstky zakracujeme jen v prvních letech, kdy strom intenzivně roste a ještě neplodí, nebo plodí minimálně. Důvodem pro zakracování je jednak snaha o rovnoměrný vývoj koruny a jednak to, aby nám na větvích nevznikala hluchá místa bez plodného obrostu. Při intenzivním růstu, (který může třeba u slivoní naštěpených na myrobalánu dosáhnout i 2 m za rok) se při apikální dominanci výše položených pupenů totiž nemusí dobrá polovina pupenů v dolní části výhonu vůbec probudit. Výsledkem je koruna, plodná prakticky jen v horních částech s minimem plodného obrostu uvnitř. Tvar koruny připomíná koště. Není to jen otázka příliš bujné nepůvodní podnože. Peckoviny rychlého vývoje, kam můžeme zařadit meruňky či broskve, se takto chovají, i když jsou pěstované ze semena. Bez výchovného řezu je jejich vývoj (hlavně broskví) natolik rychlý, že se mohou od stádia růstu do stadia plodnosti a umírání dostat za několik málo let.

U kulturních odrůd ovoce, které prošly mnohasetletým výběrem a šlechtěním, je výchovný řez důležitý nejen z hlediska ovocnářsky optimální koruny. Musíme si uvědomit, že kulturní odrůdy jsou mnohem výnosnější než jejich původní předci, a tedy bez preventivních řezových zákroků může jednak dojít k rozlámání špatně rostlé koruny pod nadměrnou úrodou a jednak k porušení rovnovážného stavu. Hlavně odrůdy, které hodně plodí, jsou k tomu velice náchylné. Jeden příklad za všechny: Slíva karpatsko balkánského původu Durancie, která je obrovsky populární v moravské části naší vlasti, hlavně v Bílých karpatech. Je odolná k šarce, dosahuje vysoké cukernatosti, snadno se množí odkopky a bohatě plodí. Valaši ji vytýkají vlastně jen jednu věc (že nejde od pecky jim ze zřejmých důvodů nevadí:-) ). A to, že se stromy dožívají nízkého věku a že trpí houbovými chorobami dřeva. Že je to právě z důvodu absence výchovného řezu si uvědomuje málokdo, protože… u nás na Valašsku se trnky nikdy neřezaly … Při letošní nadúrodě bylo pod každým stromem minimálně 10 podpěr, shluky plodů podléhaly monilii a mnohé zdaleka nedosahovaly oné proslulé sladkosti. Není se čemu divit, poměr počtu listů a plodů měl daleko k ideálu. Mnohé ze zasazených stromů této slivoně ani nevytvoří pořádné stromy, nakolik upadnou následkem prvního přeplození do stádia pouhé plodnosti, od kterého už není daleko ke konečnému stadiu umírání.

Závěrem asi tolik. Obecné chápání principů řezu ovocných stromů je jednoznačně chybné, jak nás o tom přesvědčují dnes a denně spousta takř. sprasených stromů na zahradách. Prioritu dnes hraje tzv. ježkování, neboli řez na pahýly, z nějakého důvodu se vžila pověra, že letorosty se při řezu zakracují na 3 očka. Není to samozřejmě pravda. Na 3 očka zakracujeme letorosty jen po výsadbě a to ještě pouze jarní. Teorie o totálním neřezu se mohla v takové míře rozvinout a zasáhnout tolik lidí právě jen kvůli tomu, že všude kolem nás vidíme jeho negativní příklady. Na základě téhle jednoduché logiky bychom ovšem neměli dělat unáhlené závěry, nakolik za každým provedeným správným řezem se skrývá nějaký biologický princip. Podobně jako u řezu hlavatých vrb, které řezem udržujeme stále v prvním růstovém stadiu, kvůli produkci proutí.

Ovocné stromy řežeme samozřejmě z jiných důvodů. V prvních letech kvůli vytvoření pevné vzdušné koruny a taky proto, aby strom nezačal brzo plodit, tedy řez v tomhle období (pro leckoho možná paradoxně) plodnost oddaluje. Jde nám však o to, nastolit rovnoměrný rozvoj energie do všech částí stromu, když se nám to díky výchovnému řezu povede, na minimum snížíme možnost, že by strom třeba přeplodil a upadl do stavu nerovnováhy. Dá se říci, že je soběstačný. A poté si opravdu můžeme dovolit neřezat, strom díky našim výchovným zákrokům vytváří v dalších letech korunu, která je ideální pro něho i pro nás. U bujně rostoucích odrůd na bujných podnožích může toto rovnovážné stadium, kdy není nutný žádný náš systematický zásah, trvat i desítky let. Nejkrásnější na tomhle stylu řezu (nebo neřezu) je zvýraznění růstových odlišností jednotlivých odrůd.

Abychom si mohli dovolit neřezat, potřebujeme ovšem dokonale porozumět principům, na kterých je řez založen, musíme si umět představit vývoj stromu v horizontu více let. Svým způsobem bychom se měli stát stromem, abychom pochopili, co se nám snaží sdělit. Kompletní pochopení této problematiky není jednoduché a vyžaduje víceletou praxi, kdy se musíme snažit odpoutat od vžitých dogmat, které o řezu, či neřezu panují, což není vůbec jednoduché. Na druhou stranu lidé s biologickým cítěním by mohli podstatu pochopit velice rychle, nakolik je vše založeno na biologických zákonitostech. Primárně se musíme učit právě od stromů, podobně jako František Dohnálek. Jeho názory o neřezu stromů jsou o to cennější, že je vyslovil člověk, který se celý život věnoval pěstování přísně vedených tvarů, které naopak vyžadují řez každoroční a to i v jeho letní formě. Ovšem zřejmě právě díky tomu pochopil dokonale jeho biologické principy. Zkusme se jeho cestou inspirovat!


Autorem článku je Ondřej Dovala, který se kromě jiného věnuje potulnému sadařství a je možno se na něho obrátit ohledně řezu ovocných stromů. Email: ondra.dovala@centrum.cz.



Sign in to add your comment.