Strkat lidem čumák do krajiny
Tomáš Zděblo, zakladatel ochranářského spolku Jestřábník a pravá ruka v Na ovoce vrací svou houževnatostí krajině ztracenou pestrost.
Tomáši, ty jsi v roce 2016 založil spolek Jestřábník, ten stojí na principech tradičních zemědělských metod, jako je třeba pasení luk stádem ovcí, učíte též jednotlivce nebo firmy, jak správně o krajinu pečovat. Co tě motivovalo k založení tohoto spolku?
Já to mám nějak složitý s lidmi (smích, pozn. redakce), zato v krajině mi bylo vždycky dobře, jsem tam doma a mám potřebu vracet, co mi v životě dává. My lidé jí ale dáváme slušně zabrat. A že mě moc nebaví remcat: “mělo by se tohleto, a někdo by měl támhleto”, ale mám snahu zvednout zadek a jít “tohleto” i “támhleto” udělat, tak jsem tu energii a to, co jsem se za těch několik desítek let práce v krajině naučil, posunul tímto směrem.
Bydlíš v Roztokách a kdo se do Roztok někdy podíval nebo se sem pravidelně vrací, tak možná ví, že jde o místo se silnou komunitou a nádhernou krajinou. Jak se ti v Roztokách žije?
Je to složitý… Žil jsem dlouho ve Skotsku a nechal tam půlku srdce. V Čechách jsem se zamiloval do Lužických hor a magického Českého Středohoří a několik let jsme tam se ženou hledali místo, kde bychom se mohli usadit. Jenomže to trvalo dlouho, takže jsme mezitím zapustili kořeny v Roztokách, zaháčkovali se, jak říkáš, v místní skvělé občansky, kulturně a společensky živé komunitě a bylo vymalováno. Patřím ale do hor a tahle víceméně placatá krajina mě moc nebere. Vybrali jsme si ji ale za svůj domov, takže vůči ní cítím zodpovědnost, dluh, který je potřeba splácet. Takže to nakonec asi bude něco jako dohodnuté manželství: vložíš do vztahu energii, věnuješ druhému člověku respekt a pozornost, a k tomu všemu přidáš čas, tak i ta láska nakonec přijde… (smích, pozn. red.)
Za dobu, co se krajině věnuješ profesně, pozoruješ na vztahu člověk-krajina posun lepším směrem?
Mám pocit, že čím dál víc lidí se přestává cítit kompatibilní s moderním světem. Nároky, které na nás klade, jsou pro ně prostě moc a hledají útěchu v přírodním světě. Nebo spíše v představě, místy dost mimózní, kterou si o něm vytvořili. Co příroda činí, dobře činí a člověk je kokot. Ne všichni to mají samozřejmě takhle vyhrocené, ale vidím to tak, že obecně si lidé ten neuvěřitelně komplexně provázaný svět přírody zredukovali do několika symbolů, přes který ho vnímají. A z toho pak jsou ty průsery.
Jaké třeba?
Češi třeba ohromně milují les, nebo spíše stromy, já samozřejmě taky. Akorát že u nás les pokrývá nějakých 30 procent území republiky. Problém není ten, že máme málo lesa, problém je, jak jsou stromy rozloženy v krajině. No a protože pro lidi znamená více stromů více přírody, tak sázíme jak urvaní vagóni. Jenomže ono to není jen o lese a větších plochách porostlých stromy. Krajině svědčí pestrost, ale v očích laiků a bohužel často i lidí z úřadů se k sázení hodí nejlíp takové ty plonkové plochy, kde se nedá stavět, orat a jsou a vlastně vždycky byly tak nějak k ničemu. Jenže i díky tomu jsou často strašně důležité pro život různých druhů rostlin a živočichů, kteří jinde v krajině místo nenajdou. Nebo včely… strašně ubývá hmyzu, problém mají všechny možné druhy opylovačů, ale my jsme poprdění z toho, že vymřou včely a my je budeme do 4 let následovat, jak (ne)řekl Einstein. Přitom je u nás místy opravdu převčeleno, a další nárůst včelstev může ještě přitížit jiným druhům opylovačů.
Proč myslíš, že to takhle je? V čem podle tebe tkví ta hlavní příčina, kvůli které se lidem proměnil ke krajině vztah?
Těch příčin je určitě víc, ale výrazná je tahle: krajina nás sice všechny krmí, ale jen malou část z nás živí. V zemědělství (a lesnictví, krajinařině, ochranařině apod) pracuje strašně málo lidí. Myslím, že je to kolem 2 procent českých pracujících. Bolševická násilná kolektivizace přetrhala rodové vazby k půdě. Intenzifikace zemědělství to dorazila. Vztah ke krajině je jiný, když se v ní pohybuješ desítky hodin týdně za všech ročních období, vnímáš všechny její proměny a musíš na ně reagovat. Vztah k půdě bude jiný, když je nějaký ten kousek země součástí tvé identity, částí rodinného či rodového příběhu.
Taky mám pocit, že se snažíme hledat jednoduchá řešení jinak komplexních problémů a nedáme si čas nad věcmi uvažovat, málo reflektujem vlastní vztah ke světu, než do něho začnem vrtat.
Mohou v tomto ohledu lidem otevřít oči třeba dopady ekologické krize?
Myslím, že zrovna sucho a kůrovec je to nejlepší, co mohlo českou krajinu potkat. Dopady ekologické krize totiž lidé mají před očima, nejde je nevidět a konečně dostávají ve společenské diskuzi prostor, který předtím neměly. A najednou nasloucháme i lidem, kteří těm věcem opravdu rozumí. Abych ale nezněl jako úplný pesimista a misantrop – i když je to místy frustrující, lepší se to. Je ale třeba o tom psát, mluvit a hlavně dostat lidi do krajiny, strčit jim do ní čumák (smích, pozn. red.).
Kromě zmiňovaného Jestřábníku patříš také do týmu Na ovoce. Daří se to třeba právě Na ovoce – strkat lidem čumák do krajiny?
V Na ovoce jsme takový decentralizovaný tým rozličných samorostů, takže to máme každý trochu jinak. V zásadě se ale snažíme lidem pomoct (znovu)vybudovat vztah ke krajině, k místu, kde žijí. Třeba když přijde ráno někde v Praze rodina s dětmi na psí louku a odpoledne odchází a v sadu, který jsme tam ten den společně vysadili, mají ten svůj strom, tak k danému místu budou přistupovat úplně jinak. A taky, doufám, od nás pochytí, že svět je společný a že bude takový, jaký si ho uděláme.
Snažíme se lidem předat právě ten kontext. Učit je o krajině přemýšlet. Zrovna ty ovocné stromy a sady jsou k tomu docela dobré. Obnovili jsme třeba s lidmi sad, který vznikl někdy před druhou světovou válkou a po ní se začal pomalu rozpadat. Stromy, které jsme vysadili, se do plné síly dostanou až za takových 20 až 25 let. Když to půjde dobře, budou žít a plodit, chtělo by se říct, do další války (smích, pozn. red.), do stovky nebo dýl. Takový časový rámec dává tomu našemu pinožení úplně jinou perspektivu, ne?
To máš pravdu, na druhou stranu v dnešní uspěchané době může být 25 let pro někoho tak nekonečný čas, že si třeba sázení ovocných stromů raději odpustí, pokud nemyslí na další generace. Ty sám jsi jich ale vysázel nespočet. Máš představu, kolik jich tak mohlo být?
Řekl bych, že jsem jich vysadil desítky tisíc na různých místech Evropy. Poslední dobou často vzpomínám třeba na ty hromady smrčků, které jsem ve svých patnácti vysadil s Brontosaurem v Jeseníkách, tam, kde jsou teď ty kůrovcové holiny (ironický smích, pozn. red.)
Dokážeš popsat, co pro tebe sázení stromů znamená? Máš svůj oblíbený sad, ke kterému se opakovaně vracíš, ať už přímo nebo třeba jen v myšlenkách?
Jsou sady, nebo stromy, na které si pamatuju a jsou pro mně něčím důležitější než jiné. Buď nějakým konkrétním kouskem krajiny, do kterého jsou teď vetknuté, nebo lidmi, se kterými jsme je sázeli. Anebo stromy, které sázeli jiní nebo se vysadily samy: letitý ořešák, pod který jsem chodil roky meditovat, když jsem jezdíval pracovat do ovocných sadů v Alpách, pokroucená borovice někde ve Skotsku nebo golden, který někomu utekl ze zahrádky v Poplzích a uchytil se v síti opukových lůmkú a navážek hlušiny. Teď je kompletně zastíněný náletovým lesem a má úplně skvělá jabka…
A co teprve sázení stromů s vlastními dětmi?
To je úplně jiná věc! Je v tom taková síla, symbolika, že je to až magický úkon. Když člověk přemýšlí nad tím, jestli se ten stromek chytí, a jak to s ním vůbec bude, nedokáže zároveň neuvažovat nad tím, kolik času máme společně, i každý zvlášť vyměřeno, a jaký ten čas bude. A je tam to doufání a naděje, že nám je vyměřeno do plna :)…
Když tě člověk poslouchá, hned má chuť vydat se krajiny. Je to práce snů?
Pro mě osobně je to spíš taková záminka pro pobývání v krajině, a taky způsob, jakým se ke krajině vztahuju. Baví mě tu krajinu spolu-utvářet, jemnými drobnými zásahy ji tvarovat. Tady pokosit louku, támhle něco zasadit, tady vyřezat kus křoví, aby vynikl dub u rozcestí…
Je v tom určitě i kus ega, když sedím nad Litoměřicemi na Radobýlu a koukám, na kterých všech sopkách okolo se pasou naše ovce, nebo vidím, jak se proměnila krajina okolo Roztok. Na druhou stranu vím, že stačí, aby tu péči po nás nikdo nepřevzal a za pár let budou všechny ty věci, které mi teď hřejou ego, pryč a nikdo z krajiny nepozná, že jsme tady byli. A i v tom je to kouzlo.
Dává ti pobyt v krajině nějaký jiný pohled na svět?
Život a práce v krajině může dát člověku užitečnou perspektivu, odstup od sebe samého a rozličných životních “dramat”. Nejsme středem všehomíra, jenom drobnou součástí obrovského dynamického tance. Pokud půjdu ještě hlouběji, je to pro mě hodně o tom, že můžu být součástí něčeho, co člověka přesahuje.
Budu si muset pomoct výrazem z angličtiny. V češtině je stvoření nějaká bytost, člověk. V angličtině sice (s)tvoření – creation – znamená i tvůrčí proces, ale taky Bohem stvořený nebo tvořený svět. Tím, že se podílím na péči o krajinu, na jejím tvarování, se stávám aktivní součástí tohoto procesu. Jsem součástí, ač bezvěrec, zrovna probíhajícího Božího díla :).
Rozhovor s Tomášem Zděblem vznikl v rámci cyklu Rok s (Na) ovocem. Každý měsíc otočíme novou stránku v našem Kalendáři a ukážeme vám hojnost v životě ovocného nadšence či profesionála, kterého zrovna zpovídáme.
Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem
Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem
Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody
Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad
Duben: Kateřina Lagner Zímová: Za krásami typicky české krajiny nemusíme až do národních parků
Líbil se vám tento článek? Podpořte vznik dalších článků na nejrůznější ovocná témata, vývoj sběračské mapy a aktivity Na ovoce v pražských sadech.
Autorky rozhovoru
Zuzana Szczepaniková a Denisa Šimlová