Rok s (Na) ovocem

KATKA, zakladatelka Na ovoce, grafička otevřená náhodám, milovnice ořechů, oskeruše a kutilka, která se stále na něco těší

 

Jak vznikl nápad na rozhovory s lidmi, kteří se kolem Na ovoce točí?  

Byla to hlavně iniciativa týmu. Kolem i uvnitř Na ovoce je spousta zajímavých lidí a zajímavých životních příběhů. Chtěli jsme lidem venku blíže ukázat, kdo jsou ti, kteří nám pomáhají s realizací ovocných aktivit.

 

Povíš nám příběh Na Ovoce?

Upřímně, byla to náhoda, ale taková ta náhoda, kdy už musíš být správně vyladěná a podobným situacím otevřená. Takže, když se stanou, neváháš a naskočíš. Prostě cítíš, že “to” je přesně ono.

Pracovala jsem několik let jako grafická designérka, ale něco zásadního mi v mé práci dlouhodobě chybělo. Hledala jsem, co by mi bylo přirozenější, jak v pracovním, tak i mezilidském prostředí. Jednou, když jsme jeli do Německa, vzali jsme stopařku. A ta začala vyprávět o ovocné mapě Mundraub a komunitě sběračů ovoce, které byla sama součástí. Pamatuju si, že mi to v tu chvíli přišlo úplně geniální. Ta jednoduchost nápadu se potkala s tím, co jsem potřebovala a co mě v té době bavilo, a Na ovoce se začalo rodit. Po návratu do Prahy jsme se do toho obuli a začali vytvářet interaktivní mapu veřejně dostupných stromů. Pak už to šlo samospádem.

Používáš sama Ovocnou mapu? 

Doufám, že to pro uživatele naší mapy nebude demotivující, ale já Ovocnou mapu nepotřebuju. Vlastně ideální svět si představuju tak, že podobná aplikace vůbec není potřeba, protože lidé se budou ve veřejném prostoru pohybovat s otevřenýma očima a budou ovocná místa nacházet sami. Bude to naprosto přirozená součást jejich každodennosti.

Mapu jsem tedy nedělala pro sebe. Chtěla jsem skrze ni lidem zprostředkovat, co pro mě bylo běžné. Ten zážitek, když se potkáváš s ovocem ve svém nejbližší okolí, jako by se ti otevřel nový vesmír. Skutečně. A přitom jsi stále na těch stejných místech, jen na ně koukáš jinak.

 

Spousta lidí ovoce sbírá, ale maximálně si z něj upeče jablečný koláč. Další zpracování  považuje za příliš pracné. Jak to máš ty?

Když se vypravím na ovoce, je to vždy velký projekt v tom smyslu, že chci ovoce nasbírat hodně. Třeba meruněk sbírám tolik, abychom je pak měli na celý další půlrok. Ty sušíme a zamražujeme. Když se vypravím na jablka, sbíráme takové odrůdy, které můžeme dát do sklepa a vydrží tam až do března. Na švestky s sebou vozíme bečku na kvas. Takhle vypadá naše sbírání.

Samozřejmě máme také výlety, které nejsou primárně sběračské. A pak je fajn, když na mě přijde chuť nebo se potřebuju osvěžit, můžu jen natáhnout ruku a ovoce si utrhnout.

 

Jaké je tvoje nejoblíbenější ovoce? 

Jsem strašně ořechová. Ořechy zbožňuju, těch bych se ujedla. Potom jsou mými favority jablka. Ta pestrost chutí, které můžeme najít ve volné krajině nebo v městských sadech je úžasná.

Zkusíš přiblížit tu rozmanitost někomu, kdo zná jen ty dva tři druhy jablek z italského velkosadu, unifikované chuti, velikosti i barvy?

Mám velmi silnou vzpomínku z ovocnářského kurzu, se kterou chodím na jablka. Byli jsme se podívat za jedním ovocnářem v Karpatech. Provázel nás svým sadem, který měl ještě po prarodičích. Byl to už starý pán, takže i ty stromy byly letité. Procházeli jsme sadem v čase dozrávání, ochutnávali jablka a on ke každé odrůdě povídal. Ten vizuální zážitek, jak každý strom vypadá jinak, jak každé jablko vypadá jinak, jak je jiné tvarem i na dotek, jak jinak voní a jak ve výsledku i chutná, byl pro mě velmi silný. Přeju si, abychom tuhle pestrost mohli zažívat.

 

Kdyby sis mohla vybrat, kterým ovocným stromem bys byla? 

Chtěla bych být oskeruše. Je to nádherný velký strom, druh jeřábu. Viděla jsem je na Moravě, dorůstají obrovských rozměrů. Ten strom je skutečně podmanivý svou letitostí a velikostí. Když pod ním člověk stojí, tak má pocit něčeho posvátného. Je to svědek minulosti.

 

S pomocí Na ovoce lidé vysázeli už mnoho stromů, co pro tebe samotnou zasazení stromu znamená? 

Když se sadba stromu spojí s nějakou krásnou událostí např. svatbou nebo narozením dítěte, pak je to pěkné a silné. My jsme třeba s mužem zasadili strom v pražském sadu a zakopali pod něj flašku rumu. Řekli jsme si, že ji vykopeme, až se nám narodí první dítě. Takže flaška už je vykopaná a vypitá :)

Sázení stromů je ale zároveň také moje práce, takže se na to dívám prakticky. Zvlášť pokud jde o ovocné stromy, tak je to také závazek. Nemůžu jen zasadit a nechat být, i když někdo může tvrdit opak.

Tvým domovem je Praha. Dokáže člověk, který chce být v kontaktu s přírodou, žít v tak velkém městě? 

Myslím, že dokáže. Praha má tu výhodu, že má svůj okraj, svůj konec. Znám i jiná města, kde člověk může mít pocit, že jsou nekonečná. Praha mi taková nepřijde. Je pro mě snadné z ní vylézt, když potřebuju, a ráda se do ní zase vracím, protože mi poskytuje spoustu benefitů. Jsem tady spokojená.

Navíc je podle mě Praha velmi přátelská k lidem, kteří potřebujou do svých životů dostat přírodu. Nemusíš utíkat z města, jde jen o to, naučit se přírodu a nějaké lokální zdroje ve městě najít. Ty možnosti tady máme a nevyčerpáváme je. Tohle je jedna z věcí, které se snažíme dlouhodobě změnit. Od letošního jara třeba zavádíme “jedlé procházky” po Praze, při kterých se lidé seznámí s jedlým rostlinami a stromy a naučí se na velkoměsto dívat novýma “jedlýma” očima.

 

Katko, co tě baví? 

Díky tomu, že mám teď doma mimino, se vracím k věcem, které jsem dělala dřív. Takže mě ohromně baví zpívat a tvořit. Baví mě vyrábět věci všeho druhu. Jsem takový kutil, ať už se jedná o výtvarno, nebo o to vzít do ruky kladívko, pilku i vrtačku. Strašně ráda vytvářím prostředí, ve kterém můžou tvořit a hrát si druzí. Možná proto mě tolik baví naše ovocné slavnosti.

Jaké jsou tvoje další plány s Na ovoce?

Snažím se, aby bylo stále v rovnováze s mým rodinným životem. Aby mě ta práce, která je ohromně zajímavá a doslova tématicky nevyčerpatelná, nevyčerpala. Chci se jí i nadále věnovat s takovou radostí a naplněním jako teď.

 

Jaké jsou tvoje plány mimo Na ovoce?

Když nad tím přemýšlím, neexistují pro mě dva oddělené celky, osobní a pracovní. Jsou to pro mě spojené nádoby, je to pro mě život sám. Pěkně si to klokotá a jde ruku v ruce. Přiznám se, že úplně neplánuju. Těším se, až přijde jaro, až budeme na zahrádce a více venku. Nemám žádné velké plány, já se jen pořád na něco těším.

 

Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem

Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem

Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody

Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad