Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad

S tátou jsme hodně chodili do krajiny sbírat ovoce, takže si myslím, že to potulné sběračství mám od něj. Nevím jistě, jestli to mělo nějaký vliv na to, že jsem se rozhodl pro tento obor, ale vnímám to určitě pozitivně, moc nás bavilo chodit na třešně a myrobalán. K ovocným stromům mě to vždy táhlo, vnímal jsem zde propojení člověka a krajiny. Další impuls přišel na vysoké škole a v Hnutí Brontosaurus, kde jsem pomáhal organizovat víkendovky na pomoc přírodě. Kromě toho, že se tam sekaly orchidejové louky nebo se vyvěšovaly ptačí budky, sázely se i ovocné stromy. Toto téma mě hodně zajímalo, proto jsem se rozhodl udělat si nějaké arboristické kurzy a podporovat komunitní výsadby.

Myslím si, že ovocný strom má sílu přitáhnout člověka zpátky do krajiny, a díky tomu se může narušený vztah z komunistické doby sice drobně, ale aspoň trochu napravit. Další zásadní moment pak pro mě představovalo setkání se sadařem Ľudovítem Vaššem ze Slovenska, který mě natolik nadchl, že jsem se ovocnářství začal věnovat naplno. Nejdřív jsem začal psát blog o extenzivním ovocnářství, protože do té doby o tomto přístupu nebyly žádné informace, vše se týkalo jen intenzivního ovocnářství. A hlavně jsem chodil do krajiny stromy ošetřovat a vysazovat, což se postupně přetransformovalo do toho, že mě začali kontaktovat lidé, zda bych jim ořezal stromy. No a dnes je z toho plnohodnotná práce.

Zdá se, že jsi měl poměrně rychle jasno v tom, čemu se chceš v životě věnovat.

Vlastně jsem v životě dělal strašně moc věcí. Od gymplu jsem hrál divadlo, točil filmy, psal poezii, dělal básnické večery, závodně jsme běhal. Celé dospívání jsem si myslel, že budu profesionální sportovec, navíc k tomu všechno směřovalo, pak jsem si ale zničil kolena a se sportováním přestal. Místo toho jsem začal žonglovat a troufám si říct, že jsem byl mezi špičkou české žonglářské scény, vystupoval jsem a částečně mě žonglování živilo. Dále jsem psal jsem do časopisu Sedmá generace, což je skvělý společensko-ekologický časopis, pracoval jsem v neziskovce, v Brontosauru.

Dlouho mi přišlo zvláštní, že jsem nakonec skončil u ovocnářství, když jsem do té doby dělal tolik různých oborů a činností. Teď to vnímám tak, že ve všem, co dnes dělám, využívám zkušenosti a znalosti mého předchozího života. Třeba naučit člověka žonglovat je poměrně těžké, ale pochopil jsem, co začátečníci potřebují, takže třeba dokážu dobře lektorovat kurz, protože mi k tomu pomáhá ta předchozí zkušenost právě se žonglováním.

Píšeš blog, který se jmenuje Potulný sadař. Zní to dost romanticky, co to znamená v praxi?

Pojem potulný sadař byla hezká myšlenka nebo představa v počátcích, kdy jsem chodil do okolní krajiny a sbíral si ovoce nebo ošetřoval staré ovocné stromy, ale spíše jsem to vnímal na dobrovolnické úrovni. Postupně se to přehouplo do živobytí, byť potulný sadař si říkám stále. Tento pojem se dá těžko vymezit, každý si pod tím představí něco jiného. Stále se dost potuluju, chodím do krajiny a pořád se jí věnuji poměrně hodně i jako dobrovolník.

 

V úvodu jsi zmínil, že jsi propagátorem extenzivního ovocnářství. Laikovi by to mohlo evokovat obrovskou zemědělskou výrobu. Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi extenzivním a intenzivním přístupem k ovocnářství?

Na svých kurzech se to snažím vysvětlit jejich různými cíli. Zatímco cílem intenzivního ovocnářství je maximalizace produkce a tím i zisku, je tomu vše přizpůsobeno, jak výběr odrůd, podnoží, tak vysoká míra agrotechniky, chemizace apod. V případě extenzivního přístupu nejde primárně o maximální zisk z ovocných stromů, ale o to, aby se strom dožil co nejvyššího věku, aby se cítil dobře. A když se bude strom cítit dobře, bude pravidelně plodit, bude samostatnější a péče o něj pak bude potřeba minimální. Zároveň se na stromy díváme i z hlediska různých mimoprodukčních funkcí, jako je třeba funkce krajinotvorná, estetická, v případě starých odrůd jde o funkci historickou, funkci sociální, v případě zakládání komunitní sadů, funkci ekologickou a další.

Je to spíš osamělá práce, nebo se s kolegy potkáváte? Máš představu, kolik je v České republice potulných sadařů? Představuji si to tak, že každý z vás má na starost konkrétní rajon, který si sám hlídá a opatruje.

Tématu extenzivního ovocnářství se věnuje víc a víc lidí, vznikají různé spolky, které sází ovocné stromy do krajiny, různí kamarádi zakládají cidrerie a vysazují extenzivní sady, protože právě z extenzivních sadů se tradičně používají plody na výrobu ciderů. Dále je tady odborná komunita extenzivních ovocnářů, především oceňuji obrovskou práci jak Standy Bočka, tak třeba Martina Lípy, Radima Lokoče, Ondry Dovaly, Radima Peška a mnoha dalších. Každý z nich se věnuje specifickému tématu v rámci extenzivního ovocnářství na profesionální úrovni. Díky Martinovi Lípovi, který pořádá pomologické semináře, dochází k setkávání naší komunity.

Přiznám se, že mi trochu chybí nějaký networking nejen mezi profesionály, ale i mezi laiky, kteří by se do komunity rádi zapojili. Na začátku se mi zdálo, že jde o neprostupnou oblast, bylo těžké se mezi ně dostat. Dnes ale vím, že všichni ovocnáři mají moc práce a není možné věnovat se všemu a všem.

 

V tomto rozhovoru představuješ měsíc březen, který symbolizuje příchod jara. Jak vypadá tvá práce během tohoto období a v průběhu celého kalendářního roku?

Spousta lidí si nedokáže představit, jak rozmanitá práce to je, a to je na ní zajímavé. Od ledna do března pečuji o stromy formou řezu, dělám kurzy nebo řežu na zakázky. Duben je měsíc roubování, jde o volnější období, kdy se věnuji své malé ovocné školce nebo chodím do krajiny sem tam něco naštěpit. Od května do srpna pak dělám poradenství k výsadbám, jezdím k lidem na lokality a pomáhám jim s plánováním výsadeb. Září a říjen věnuji přípravám na výsadby a od listopadu do prosince stromy sázím.

Máš některé období v oblibě víc než jiná?

Záleží, co je zrovna za měsíc. Vždycky se těším na to, co bude, ale když už to pak přijde, je to většinou vždycky hrozně namáhavé. Ze všeho nejvíc mě ale baví výsadby, vidím v nich největší smysl a chci je dělat víc a víc. Nejvíc, co to půjde, chci sázet nové stromy. Zároveň je to ale logisticky nejnáročnější období, protože člověk musí skloubit všechen potřebný materiál s termíny, brigádníky a počasím.

 

Musí být asi náročné umět se přizpůsobit výkyvům teplot, obzvlášť v posledních letech, kdy jsme svědky nesnesitelných letních veder a slabých zim. Své praxi se věnuješ už docela dlouho, pozoruješ za tu dobu nějaké dopady klimatické změny na ovocné stromy?

Dopady rozhodně pozoruju. Podle Ľuda Vašše to zatím vypadá tak, že velké výkyvy teplot v předjarním období způsobí, že stromy budou rychleji stárnout. Obecně se vegetační doba prodlužuje, stromy nastupují dříve do květu, současně však s jarními mrazíky, které během dubna a začátkem května stále mohou přijít, dochází častěji k zmrznutí květů. To je jeden problém. Druhý se týká toho, že ve chvíli, kdy je vegetační doba hodně dlouhá na podzim, mají stromy nevyzrálé dřevo a v zimě pak hrozí, že jim loňské jednoleté přírůstky namrznou.

Těch problémů je spousta. Tím zásadním je ale sucho, jde o velký stresový faktor pro velké množství ovocných druhů, zejména pro jabloně, které jsou díky tomu oslabené a snáz podléhají různým patogenům. Bude hůř a my se musíme naučit na to nějak adaptovat a vymýšlet varianty, jak stromům pomoct, aby do budoucna přežily.

Zní to jako něco, čemu se nemůže člověk lehce bránit. Jak se jako sadař připravuješ na takhle nejistou budoucnost?

Ovocné stromy po výsadbě vyžadují strašně moc péče, kterou pokud člověk neudělá, tak výsadby nepřežijí. Loni jsem měl pocit, že jsme už všechno zvládli vyřešit, i velká sucha třeba tím, že hodně a kvalitě mulčujeme a v prvních dvou letech zaléváme. Pak ale přišli hraboši a proti těm neexistuje stoprocentní ochrana. Na některé výsadby tak byl dost smutný pohled.

 

Čím to je, že zrovna loni došlo k jejich přemnožení?

Jde právě o výsledek té klimatické změny. Tak extrémní přemnožení tady pravděpodobně nikdy nebylo. Děje se to proto, že několik zim bylo teplých, neprší, takže nory se jim nezaplavují a tak dále. Samozřejmě je otázka, jestli nepřijde ještě něco horšího než hraboši. Může se stát, že přijde nějaká nová choroba, který bude kompletně decimovat konkrétní ovocný druh. I právě v tom je ovocnářství velmi zajímavé. Člověk něco vysází a než strom začne plodit, strašně dlouho to trvá a těch rizik, která nelze předpokládat, je spousta.

 

Máš představu, jak bude vypadat letošní ovocná sezóna?

Naučil jsem se nemít žádná očekávání. Myslím, že květy zmrznou, takže bude málo ovoce, hraboši se zase přemnoží a potrápí nás sucho. Doufejme, že bude čím zalévat.

 

To nezní moc pozitivně…

Naučil jsem se počítat s tím nejhorším. Každý rok doufám, že mě nic nového nepřekvapí. Loni to byli hraboši, snad to bude letos lepší.

Jak by vypadal strom, který by si od počátku rostl volně, zcela bez zásahu člověka?

Vypadal by pravděpodobně víc jako keř. Ve chvíli, kdy člověk, pták nebo veverka zasadí do země semínko a to vyroste, bude mít tendenci se rozvětvovat od země, aby si chránil kmínek proti okusu, zpravidla se nedožije tak vysokého věku, rychleji se zahustí, začne prosychat, až úplně uschne, plody navíc budou malé a trpké. Jediným cílem stromu je rozmnožit se a zachovat své potomstvo, proto produkuje plody a je mu jedno, jaké plody jsou, jde mu primárně o semena, k tomu směřuje jeho evoluční výbava. Přístup absolutního neřezu například propaguje Jarda Svoboda, který zastává absolutní svobodu stromu bez zásahu. Tento přístup je samozřejmě možný, ale nelze očekávat, že produkce a plody budou takové kvality, jak je známe dnes.

Intenzivní ovocnářství je vedle toho druhý extrém. Když se potkám s intenzivním ovocnářem nebo zahrádkářem, tak málokdo z nich je ochoten přijmout myšlenku, že ovocné stromy mohou sloužit něčemu jinému než produkci ovoce. Mám na severní Moravě strýce, který je právě intenzivní ovocnář a zelinář. Takže už v dětství jsem se setkal s tím, jak funguje rodinná farma, ale v konvenčním zemědělství. Nedokážu odsuzovat lidi jen tak pro nic za nic, protože vím, že každý má své představy a cíle. Bylo by krátkozraké říct strýci, že je praštěný, protože praktikuje intenzivní zemědělství, že stromy stříká a řeže. Dělá to, protože mu to dává smysl a mně vlastně taky dává smysl, proč to takhle dělá. Dokážu plně respektovat, proč lidi postupují jinak než já.

 

Pokud jde o konzumenty ovoce, pozoruješ změnu k lepšímu v přístupu lidí k ovocným stromům v krajině nebo ve městě?

Určitě tu změnu vidím. Nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že je ta změna velká. Myslím, že vztah k ovocným stromům se mění velmi pomalu. Jde o mnohovrstevnatý problém, ať už z toho důvodu, že spousta lidí má pocit, že když strom nevlastní, tak nemají právo si z něj utrhnout a radši nechají ovoce padat a hnít. To je jedna úroveň problému. Druhá je ta, že ovoce podél silnic, kterého je každoročně mnoho tisíc kil, údajně není zdravotně v pořádku. To je ale mýtus. Spousta lidí navíc ani nechodí ven, takže je ani nenapadne, že ovoce roste na stromě a dá se utrhnout. Většina lidí stále kupuje jablka v supermarketu a cokoliv jiného je mimo jejich chápání.

Myslím si, že se to velmi pozvolna mění a že na tom má velký podíl i projekt Na ovoce, ale mohlo by se to měnit rychleji. I když třeba z právního hlediska strom patří majiteli pozemku, je pro mě z morálního hlediska těžké sledovat, že ovoce hnije, a je pro mě v pořádku si jej očesat nebo posbírat ze země. Když děláme obecní výsadby, tak máme podmínku, že ovoce je všech. Nerad dělám výsadby, kdy se adoptují stromy a ovoce se sbírá jen z vlastního, to mi nedává smysl. Přijde mi lepší, aby byly stromy obecně všech a každý si mohl nasbírat košík ovoce, přičemž na pálení se může sbírat pouze ovoce spadané. Riziko toho, že člověk přijde a stromy otrhá celé do sudu tady je, ale myslím, že se vždy dá domluvit, aby to bylo zajímavé a dobré pro všechny.

Když chodím kolem ovocných stromů v parku, vnímám je jako kompaktní součást krajiny. Jaká je podle tebe nejdůležitější funkce ovocného sadu ve městě?

Jako možná hlavní funkci vnímám právě to prohlubování vztahu lidí k přírodě, zkrátka, že si lidé v ovocném sadu ve městě uvědomí, že jablko musí někde vyrůst a že aby mohlo vyrůst, je zapotřebí strom, který kolem sebe potřebuje prostor a vláhu a který musí včely opýlit. To je pro mě ta nejdůležitější funkce. Jinak hned další v pořadí je funkce ekologická, protože ve městě v sadu žije obrovské množství druhů organismů, nebo funkce rekreační, vždyť jde v podstatě o park s přidanou hodnotou plodů.

 

Máš představu ideálního městského sadu?

Moc se mi líbí, když je ovocný sad vedle nějakého sídliště. Mám rád ten extrémní kontrast, kdy obyvatelé sídliště jsou v bezprostřední blízkosti krajině, která je živí. Kdyby tak mělo každé sídliště svůj sad… K tomu bych chtěl ale říct, že je nutné výsadbu sadu promyslet do všech důsledků. Já třeba bydlím na vesnici, ve které je dlouhá ulice, kolem které je travní prostor s javory. Historicky byly místo javorů všude hrušně, však se taky vesnice jmenuje Hrušky. To by dnes bylo absolutně nemyslitelné, jelikož už nejde o otázku přežití. Takže hrušky by padaly na zem, všude by byla spousta vos, lidi by hrušně nenáviděli a chtěli je pokácet.

Takže bezhlavě sázet jakékoli ovocné stromy také není správné. Je rozhodně potřeba dívat se na všechny faktory, které zde mohou hrát roli i ve vztahu k lidem, kteří v okolí žijí. Dnes se podél silnic sází málo ovocné stromy právě z toho důvodu, že ovoce nikdo nesbírá a spadlé pak na vozovce dělá nepořádek. V takovém případě dává smysl podél cest sázet třeba třešně, které když spadnou, nepředstavují takový problém. Další možnost je stromy přemístit více do krajiny, např. kolem polních cest.

Bydlíš v Hruškách a vím, že jsi milovníkem hrušek a hrušní, to je náhoda? Máš tendenci vracet hrušně zpátky Hruškám?

Když jsem se přestěhoval do Hrušek, tak jsem s extenzivním ovocnářstvím začínal. Mám rád sladké, proto mi hrušky chutnají, mnohem víc než třeba jablka. Zároveň se mi líbí tvary korun hrušní, jejich impozantnost a to, že se často jedná o dlouhověké ovocné stromy, jsou známé dvou- nebo třísetleté hrušně. V Hruškách měl historicky každý hrušně před domem, v zahradách a kolem polí, byly jich stovky až tisíce. Dnes tady ze starých odrůd zbyla jedna hrušeň Hnilička, má pravděpodobně přes dvě stě let a stále plodí. Nutno říct, že máme skvělého starostu a zastupitele, kteří jsou ovocným výsadbám nakloněni, buduje se zde také moštárna a sušička. Já mám na starost výsadby, máme za sebou sázení obecního sadu nebo aleje kolem potoků a polních cest. Na podzim nás čeká obrovská výsadba, téměř čtyřhektarový sad. Vzhledem k tomu, že jsme na Jižní Moravě, tak hrušním, které suchu odolávají poměrně dobře, dáváme nejvíce prostoru.

 

Dominiku, jak by sis přál, aby lidé vnímali ovocné stromy v krajině?

Přál bych si, aby lidé vnímali ovocný strom jako složitý organismus, který není jen producentem plodů, ale součástí naší historie, kultury a životního prostředí. Rád bych, aby lidé vnímali, že krajině bez stromů něco schází a že jít si natrhat třešně z aleje nebo ochutnat zajímavé odrůdy jabloní a hrušní z obecního sadu je chuťový zážitek. A navíc u toho lze potkat další lidi, rostliny i živočichy.

 

Rozhovor s Dominikem Grohmannem vznikl v rámci cyklu Rok s (Na) ovocem. Každý měsíc otočíme novou stránku v našem Kalendáři a ukážeme vám hojnost v životě ovocného nadšence či profesionála, kterého zrovna zpovídáme.

Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem

Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem

Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody 

Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad

Líbil se vám tento článek? Podpořte vznik dalších článků na nejrůznější ovocná témata , vývoj sběračské mapy a aktivity Na ovoce v pražských sadech.