Za krásami typicky české krajiny nemusíme až do národních parků

Katko, ty jsi nezávislá krajinná ekoložka, píšeš blog, jsi spoluzakladatelkou a předsedkyní neziskovky CooLand, také působíš na vysoké škole, kde propojuješ teorii s praxí. To je opravdu pestrá pracovní náplň. Co mezi tím vším je taková tvoje srdcová záležitost?

O krajinné ekologii jsem snila už od dětství. Nejvíc ze všeho mě naplňuje samotná podstata mojí práce, tedy že se mohu pohybovat venku v terénu. Jsem hrozně zvědavý člověk a baví mě, když můžu v přírodě pozorovat, co se v ní všechno děje. Líbí se mi sledovat vztahy v krajině a vymýšlet způsoby, jak přírodě pomoct a podpořit ji, aby v ní mohli fungovat také lidé. Všechny aktivity, které jsi zmínila, jsou vlastně jen cesty, jak se tahle moje záliba dá dělat nejen jako práce, ale i jako prospěšná činnost. Nedá se však říct, že bych některou z nich upřednostňovala před jinou.

 

Sama o sobě mluvíš jako o krajinné ekoložce, kterou můžeme nejčastěji potkat oblečenou v goretexu a obutou v holínkách, nebo naopak v lodičkách na kafi. Jak se ti daří tyto dvě, pro někoho možná kontrastní polohy, ve svém životě propojovat?

Já miluju oba póly své práce. Určitě to není strategie, kterou bych si vymyslela, je to taková moje přirozenost. Pocházím z Prahy, ale zároveň jsem velkou část svého dětství strávila v Krkonoších. Jako dítě jsem navíc byla jedináček, takže jsem volný čas trávila sama v lesích a naučila se tak být hodně samostatná. Ve skautu jsem byla mezi ostatními dětmi ta princezna, co si své růžové oblečení smáčí v potoce. :) Je ale pravda, že ve vztahu k mé práci může být můj vzhled pro okolí poměrně nestandardní věc, a přestože já sama v tom nevidím žádný rozpor, poměrně často narážím na celkem zábavné reakce okolí. Třeba když přijedu na stavbu, kde dělám biologický dozor, tak najednou vidím, jak se netrpělivě očekává ta ekoložka, přitom já už jsem dávno na místě. Nikdo totiž většinou nečeká blondýnu s růžovými květovanými holinkami. S podobnými reakcemi se setkávám také v byznys sféře, kde podobně nikdo nepředpokládá, že by takhle mohl vypadat ekolog, který jezdí do terénu.

Možná i díky tomu je pro mnoho lidí snazší navázat dialog s krajinným ekologem. Nepracuješ totiž jen s jednotlivci, ale i s různými velkými developery. Jak je pro tebe náročné umět se vypořádat s jejich požadavky, které často mohou mít zcela opačný záměr, než je zvelebování a ochrana krajiny?

Je pravda, že moje pozice je taková, že na jedné straně jsou zájmy ochrany přírody a na straně druhé zájmy developerů nebo stavitelů. Může se zdát, že jde o dva protichůdné póly, ale je to tak většinou jenom na začátku jednání. Počáteční neshody přitom většinou pramení z toho, že se poměrně často z ochrany přírody dělá strašák, ten se ale zároveň dělá i z developerů. Důležité je zdůraznit, že krajinný ekolog není někdo, kdo by chtěl jejich záměr zazdít, spíše jde o uvědomění si, že může existovat i jiný důležitý záměr, než je ten jejich. Většinou se vše dá nějak vyřešit, existují různé cesty, aby ve výsledku byly spokojeny obě strany, jak developer, tak příroda. Pokud ovšem dojde k opravdu neřešitelné situaci, je fér to říct hned na začátku. Vždy se ale snažím nalézt nějakou rovnováhu a musím říct, že se mi to ke spokojenosti obou stran zatím daří. Navíc mám pořád docela silné propojení s akademickou sférou a s různými experty, se kterými společně nacházíme nejlepší řešení.

 

Co může udělat člověk, který žije třeba v městském bytě a nevlastní žádnou hospodářskou půdu, aby pomohl krajině kolem sebe?

To je jedna z věcí, které se snažím hodně propagovat. Myslím si, že krajinu může pozitivně ovlivnit každý z nás a stačí k tomu velmi málo. Pokud člověk bydlí v bytě, tak si za okno může vysadit truhlíky s kvetoucími rostlinami, které lákají hmyz. To se může zdát jako maličkost, ale pokud by to tak udělal každý, bude to mít ohromný efekt. Obrovský smysl dává také podpora lidí, kteří se o krajinu starají zodpovědně, jako jsou třeba ekologičtí zemědělci, malé rodinné farmy, ale i sadaři, kteří vyrábějí mošty, cidery apod. Aby jejich produkty byly kvalitní, musí zemědělci používat šetrné postupy a pěstovat kvetoucí rostliny na podporu přírodního cyklu. Krajina, která je v rukou těchto hospodářů, je velmi kvalitní a přesně taková, jakou bychom si přáli. Pokud tedy budeme nakupovat u lokálních farmářů a ekologických zemědělců, tak přírodě obrovským způsobem pomůžeme.

Možná je to tím, že sama žiji už nějakou dobu v Praze, kde se lidé v mém okolí snaží kompostovat, podporovat lokální farmáře třeba tím, že se stávají členy KPZek (komunitou podporované zemědělství) nebo zakládají komunitní zahrádky. Jak ale aktivovat lidi v menších městech, kde třeba informovanost, finanční možnosti a obecně zájem o lokální produkty není tak velký?

Je to složitá otázka. Ve velkých městech se lidi o tohle téma hodně zajímají a informace se k nim dostanou snadno, z tohoto trendu mám velkou radost. Nicméně i na menších městech poslední dobou pozoruju, že hodně přibývá zahrádkářů, kteří řeší samozásobitelství, a to i tam, kde tradice zahrádkaření byla přetržená. Přijde mi fajn, že i velké firmy a hobbymarkety razí kampaně, které se snaží šířit osvětu třeba tím, že trávníky jsou živý organismus, kterým stačí hodně málo, např. změnit režim sekání trávy, propagují též mulčování, kompostování a výsadby kvetoucích rostlin. Začínají být také znovu populární ovocné stromy a lidé si je vracejí zpět na zahrádky, což je další skvělý způsob, jak zlepšit stav krajiny mimo velká města. To jsou přesně ty věci, které může udělat každý, kdo má zahrádku, a myslím si, že tohle je přesně téma pro venkov a menší města.

 

V době současné koronavirové krize jsou lidé zavřeni doma a nějakou dobu zřejmě nebudou moct vycestovat do svých oblíbených zahraničních destinací a nezbyde jim tedy nic jiného než se vypravit do přírody, kterou mají ve své bezprostřední blízkosti. Myslíš si, že tato situace pomůže k lepšímu poznání domácí krajiny?

Vidím v tom příležitost. Já sama do zahraničí moc nejezdím, poslední léta jsem zůstávala v Čechách i na dovolenou, vždycky jsem to tady měla ráda. Rozhodně si ale myslím, že je to trochu nepříjemný a donucující způsob, jak udržet lidi v České republice. My jsme kdysi v CooLandu publikovali na blogu článek o tom, že skutečná příroda není jen v národních parcích, jako jsou Krkonoše nebo Šumava. Oblíbené ladovské obrázky typicky české krajiny většinou nalezneme v úplně obyčejné zemědělské krajině, kterou tvoří struktura luk a polí, ovocných alejí a jiných krajinotvorných prvků, jako jsou remízky a rybníčky. Tato krajina skrývá kouzlo, které musí zapůsobit úplně na každého. Pokud budou lidé donuceni se v tomhle “obyčejném” prostředí pohybovat, mohou znovu objevit jeho krásu a třeba si díky tomu uvědomí, odkud pocházejí oni sami nebo jídlo, které konzumují.

Když už si lidé vyrazí do přírody, tak většinou proto, aby si odpočinuli a vyčistili hlavu. Jak to máš ty? Dokážeš v krajině vypnout, nebo tě automaticky podněcuje k analyzování okolního prostředí?

Já mám přesně takovou profesionální deformaci, že když někam jdu, tak neustále koukám, kde co lítá a štěbetá, pořád mi jede v hlavě můj zabudovaný program, který neustále analyzuje krajinu, a tenhle program mi nejde vypnout. Třeba teď přes vegetační sezónu, která právě začíná, trávím opravdu hodně času v terénu. Když se pak vrátím do Prahy a jedu metrem, občas se mi stane, že ve stanicích koukám, jestli tam něco nekvete, což skutečně dokládá, že touhle profesionální deformací trpím. Naštěstí se mi většinou nestává, že bych se z práce vracela vyčerpaná, příroda mi stále dodává energii a dobíjí baterky, ale je fakt, že si neodpočinu. :)

Je duben, jaro je konečně v plném proudu. Co tě v tomhle období čeká a na co se momentálně nejvíc těšíš?

Duben je můj nejoblíbenější měsíc v roce. Jsem Beran a v dubnu mám narozeniny. :) Takže mě čekají narozeninové oslavy a jako jeden z nejhezčích dárků rozkvetlá příroda okolo.

Tak to mám radost, že jsme se skvěle trefili právě do tvého měsíce. Přejeme ti za celý tým Na ovoce krásné narozeniny a spoustu dalších inspirativních výprav do krajiny. 

 

---

Rozhovor s Kateřinou Lagner Zímovou vznikl v rámci cyklu Rok s (Na) ovocem. Každý měsíc otočíme novou stránku v našem Kalendáři a ukážeme vám hojnost v životě ovocného nadšence či profesionála, kterého zrovna zpovídáme.

Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem

Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem

Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody

Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad

Duben: Kateřina Lagner Zímová: Za krásami typicky české krajiny nemusíme až do národních parků

Líbil se vám tento článek? Podpořte vznik dalších článků na nejrůznější ovocná témata, vývoj sběračské mapy a aktivity Na ovoce v pražských sadech.