Na ovoce za ovocem v Hostětíně
Naše země trpí tím, že je využívána buď intenzivně, nebo nijak. Ani jedno si v ní nezaslouží tolik prostoru, kolik v současnosti dostává. Moštárna, sušárna a ovocná zahrada spojují umně a efektivně citlivé využití krajiny, domov těm, co ho potřebují, práci a hromadu požitků. Neidealizuju, protože práce je zde s hromadou spjata ještě těsněji. Za tím vším jsme v půli září vyrazili do Hostětína, malebné vesnice na svazích Bílých Karpat, na moravskoslovenské pomezí, kde je možné se ovocem inspirovat, nadchnout a skrze ně možná najít ten správný vztah k přírodě.
Ovocný strom je člověkem vzat z přírody, aby dal své plody těm, kdo je chtějí. V dnešní době stále častěji těm, kdo si jich všimnou. A na místech, která si příroda bere zpátky, těm, kdo si je najdou. Ve snaze navázat na tradici zpracování ovoce, která měla velký význam ve výživě zdejších lidí, vybavili hostětínští v opravené stodole moštárnu, která zpracovává úspěchy malopěstitelů z okruhu 25 km do podoby lahodných šťáv a sirupů, často obohacených o různé příchutě.
Můžeme tak okusit jablečný mošt čistý, ale i s rakytníkem, mátou, zázvorem, dokonce červenou řepou či černým jeřábem. A jako přídavek zakoupit bezový či konopný sirup. Za obojím stojí ona výše zmíněná hromada práce. Pomineme-li však přímo sběr ovoce jednotlivými pěstiteli, zastane dnes zbývající většinu zpracování v hostětínské moštárně moderní lisovací, pasterizační, stáčecí a plnicí souprava, repasovaná odjinud. Odkaz udržitelnosti, který provoz hrdě přiznává, je tímto faktem jedině umocněn, jelikož celý proces od boxů, kde se skladuje navezené, ještě nemyté ovoce, až po sklady konečné, kde už obdivujeme typické plné tóny vzniklých tekutin, probíhá nezánovním zařízením, které v Hostětíně našlo svou další plnohodnotnou náplň obrazně i doslova.
Hostětín však není jen moštárna. Nabízí i další, z obchodního pohledu výtečnou variantu zpracování ovoce, to jest jeho sušení. Nepředstavujte si však žádnou (natož hlásnou) troubu, s tím byste tady nepochodili. Ovoce místních pěstitelů, vysychá a krabatí v sušárně, která prokazatelně sloužila svému účelu již v první polovině 19. století a poslední letokruh dřeva, použitého na její stavbu, je datován rokem 1796. Jistě očekáváte, a správně, že i další materiály užité na její stavbu budou ve srovnání s dnešním porothermem mnohem prověřenější. Ať už se jedná o podezdívku z kotovic, tedy nepálených hliněných žlutých cihel, jejichž jedinou chybou je nesnášenlivost vůči vlhkosti, nebo o klenutou pec s komínem, tedy „motor“ celého zařízení, postavenou už z klasických plných pálených cihel. Navenek sušárna sestává ze dvou oddílů, vlastní zděné sušičky, kde zralé ovoce na lískovkách, tedy proutěných platech, ztrácí v uzavřených přihrádkách svou vlhkost, a otevřeného prostoru, kde se napřed syrové ovoce na plata nakládá, suší, přebírá a nakonec hotové shrnuje do krabic, v nichž doputuje na jídelní stoly. Oba oddíly zakrývá střecha, takže i v nepříznivém počasí může sušárna vyžadující přímou lidskou asistenci směle produkovat.
Dojem dokonalosti doprovází prostředí, v kterém jsou moštárna, původně stodola, a sušárna, permanentní originál, zasazeny. Asi čekáte, že je to stará ovocná zahrada, která tomu všemu dává punc provázanosti, jak tomu ostatně u všech systémů, závislých na místních zdrojích, je. Mrkneme-li do minulosti, tato sestava nemůže překvapit, neboť vychází ze samých svých kořenů, tedy z hospodářského zázemí typického obydlí zdejšího kraje, pro které byla samozřejmostí, ba nutností.
Co si tedy vzíti z výletu do Hostětína? Zpestření na jeden víkend? Pomíjivou radost? Raději motivaci. Tak jako motivací tohoto příspěvku není podat zprávu o výletě, ale o inspiraci. O inspiraci ovocným stromem a jeho osudy. Zapomenutý domov je pořád domovem. Zvláště pro ty, kteří se rozhodli jej znovu hledat. V ovocném stromu jej najdou. Tak to zcela jistě myslí i hostětínští, kteří si na úrovni obce zavčasu uvědomili hodnotu a nabídku prostředí, v kterém žijí. Kteří mohou býti příkladem, jemuž je ovšem málo přihlížet, je dobré jej následovat. Trhat opomíjené ovoce tam, kde žiju, znamená pro strom potřebnost a tudíž existenci. Dnes je hostětínská sušárna na ovoce fungující, ale přesto skanzenovou raritou, když si uvědomíme, že ještě 70 let zpátky pracovalo podobných jen v Hostětíně 10, v sousedním Pitíně 30 a v celém vizovickém okrese dokonce 800. Nic neukazuje lépe odklon od přirozeného, udržitelného a tradičního hospodářství až k fenoménu uniformních křížal, jaké najdeme v nákupních centrech, a pokud od nich očekáváme věc tak přirozenou, jako je chuť, musíme se pídit po certifikaci, přičemž vyšší cena je pak samozřejmostí. Chceme-li tedy prostředek, jakým jsou peníze, upotřebit jinak, a přitom jíst ovoce s plnou chutí, můžeme nejprve posvítit do zákoutí své duše, zda nestojí za to hledat strom, který je zapomenut, který ovšem neztratil nic z toho, co mu káže zákon genetiky, tj. obětovat hodně pro své plody, jež s takovou jistě nebudou postrádat příchuť místa, odkud žlutě, červeně či žíhaně svítí do krajiny.
A co říci na věčné otázky co s výlisky a proč je na lahvi s moštem jednou nápis jablko a podruhé jablečná šťáva, které trápí návštěvníky Hostětína nejčastěji? ☺ To první je onen nádech pestrosti, návratu, koloběhu, života, zkrátka výlisky se dají využít minimálně jako hnojivo, anebo, a to lépe, dokonce jako základ ovocných čajů, biokvalitu nevyjímaje. Druhé je pouhý chronologický vývoj etikety, která popisuje stejný produkt. Obojí, koloběh i vývoj, k ovoci patří, obojím prochází také původce toho všeho, ovocný strom. I my.