Hrušky s mákem

Děda byl tvrdý venkovan, nemilosrdný druhoválečný odbojář, sukovitý houževnatý chlap, který ještě v osmdesáti, když mu nainstalovali kousek od srdce budíka, tahal na ramenou klády na oplocení pastvin, kde pásl družstevní krávy, byť družstevníky označoval za línou holotu vyžírkovou, ale za to prý ta boží hovádka nemohou.

Ale zpět k těm hruškám. „Třikrát v životě jsem si myslel, že už umřu,“ vyprávěl mi s uhrančivým pohledem ve tváři zbrázděné nebřídilským životem a já mu visel na rtech jak malé dítě Malému princi. „Při výslechu na gestapu, na pochodu smrti z koncentračního tábora Flossenberg a když jsme si před válkou z hladu jako kluci namleli kotel syrových hrušek s mákem a zdlabali ho celý.“ A spiklenecky na mne mrkl, jako že to poslední, to už teda bylo na fest.

Možná to děda s tím barvitým líčením až trochu přehnal, neboť jsem pak nějakou dobu obcházel obě složky onoho „navařily pejsek a kočička“ s krajním podezřením, i když byly bezpečně daleko od sebe. Ale nakonec jsem samozřejmě vzal hrušky na milost a mohla za to i sošná hrušeň na naší zahradě plodící ne mimořádně sladké, ale sladce chřupající hrušky, měl jsem je a mám nejraději těsně před uzráním, ještě trochu natvrdlé – asi jak ti družstevníci, řekl by děda.

„Božka, podej košík, bude mana nebeská,“ halekal vždy ze žebříku na babičku a nepamatuji, že by byl rok, aby s podzimem mana nebeská nepadala.

Ta hrušeň se nám dodnes vypíná uprostřed zahrady, opečována jako každý strom nesoucí ve svých letorostech ozvěny rodinných historií, byť s manou nebeskou to šlo léty s kopce, hrušeň začala plodit jen ob rok, později jen každý druhý… tak jak ji decimovala rez hrušňová. Rez hrušňová, našel jsem si na webu, dříve velice vzácné onemocnění se přenáší z jalovce. Ten ale u nás v dohledu není, přesto listy i plody zohyzdily žlutohnědé skvrny, nové letorosty uvadaly… je to skličující pohled na chřadnoucí strom znetvořený skvrnitými listy tak, že pomalu vypadá jak nějaké zrezivělé monstrum ve vytunelovaných kladenských železárnách.

Soused ovocnář mi poradil jarní chemii před rozpukem pupenů, prý dřív než se spory rzi dostanou k mladým výhonkům. To však nějak nepomáhalo, a tak když už hrušeň pár let nenesla, uvažovali jsme, že ji nahradíme novou. Ale asi se nějak lekla pily a od té doby plodí každý rok, ale vždy jen v jedné části koruny, zatímco ta druhá odpočívá a vzpamatovává se z těch morových ran.

Děda zpracovával ze zahrady vše na všechny známé způsoby plus ještě jedním navíc, a tak se to nejednou ubralo cestou hrušek s mákem. Co ale uměl naprosto mistrovsky, byla hruškovice. A to je kumšt, neboť hrušky jsou ovoce na pálení velice citlivé. Ale děda znal všechny taje onoho procesu, které vetknul do hesla: „Čistota je náš přítel, vzduch nepřítel.“ Vzpomínám, jak podrážděně bručel, když se mu na hladině objevil bělavý křís, neklamná známka toho, že se do procesu kvašení dostal nepřítel vzduch. A jak babička do umdlení cídila třílitrovky, v kterých pak hrušky kvasily, dokud pod dědovým ostřížím zrakem nezmizela poslední mikroskopická skvrnka.

Hruška je – či řekněme spíše bývala – velmi běžné ovoce a také ji potkal úděl ostatního dříve v sadech i při cestách naprosto běžného ovoce – jablek, švestek či třešní: za tou „obyčejností“ jaksi mizel jejich půvab. Vezměte si ale už to barevené názvosloví, všechny ty Kravinky, Rybůvky, Baby, Cigánky, Ovšinky – a tyhle, ty jsou obzvlášť povedené – Pistulky, Šaruvky, Žňuvky, Cukrůvky, Křivice … a co třeba Margetinky, Jakubinky, Pařížanky, Šidelky, Vavřinky, Zimůvky… Hardyho máslovky, Konference, Madame Verté – když zavítáme do teplomilných krajů… Z Podkrušnohoří z obce Koporeč vzešla proslulá odrůda – zimní koporečka, lidově koprčka, na úpatí Českého středohoří se rodila proslulá Solanka. Slyšíte v těch názvech ozvěnu kraje, chuť sladkých plodů, vzkazy dávných štěpařů?

Mimochodem, to byly ve své době velice vážené a slavné osobnosti, sedlákovi Wenzlovi Gallinovi, z jehož sadu vzešla proslulá zimní máslovka – již zmíněná koprčka, odhalili v roce 1936 vděční spoluobčané v jeho rodné obci Koporeč pamětní desku a hrušky se dostaly i do obecního znaku Líšnice.

Hrušně, které rostou u nás i v celé Evropě jsou kulturní forma vzešlá z dlouhodobého křížení stromů, jejichž pravlastí je rozsáhlý kus světa od Kavkazu přes středomoří po severní Afriku. Do Evropy se zřejmě dostala přes Řecko a do střední Evropy zřejmě díky Slovanům či římským legiím. Rychle se šířily a například ve středověké Francii v bylo známo na 900 odrůd!

I v našich krajích se hruškám vždycky dařilo a jejich pěstování tu má dlouhou tradici. Ujalo se nejprve v šlechtických a klášterních sadech a zahradách a odtud se rozšířilo do venkovských zahrad a podél cest. V době jejich největší slávy se u nás pěstovalo přes sto odrůd a hrušky a další ovoce bylo vysoce ceněným vývozním artiklem. Na Lovosicku se dodnes traduje, jak na podzim sadaři nabalili sladké plody uzrálé na zdejších záhřevných kopcích do jemného sajnpapieru, naplnili jutové pytle tunami křížal, naložili šífy po okraj a odpluli po Labi do Hamburku, kde úrodu rozprodali – a vrátili se až na jaře – s prázdnou kapsou.

Z někdejšího bohatého genofondu už mnohdy zbyl jen ten název. Dnešní velkopěstitelé mají na plody jiné požadavky…
Soumrak hrušní nastal s rušením rozlehlých sadů v druhé polovině 19. století, které vyklidily místo cukrovce. Definitivní konec slávy české hrušky přineslo zhoubná kolektivizace, často nikým nečesány ovocné stromy planěly podél cest…

Hrušky, dříve oblíbené mezi dětmi, sadaři i labužníky, se dostaly na okraj zájmu pěstitelů, ale i nás konzumentů. Rozměrné koruny hrušní se jen těžko vejdou do malé zahrádky nalepené na satelitní domek, když jejich majitelé rovnou neupřednostňují okrasnou zahradu či pouze golfově střižené trávníky, které se snadněji udržují. Ale co, vždyť ovoce jsou plné supermarkety, byť sklizené v cizině v tvrdém stavu, aby přečkalo přepravu třeba až přes oceán, byť je během transportu skladováno v chladírnách, a tak se chutí ani vůní nemohou vyrovnat ovoci z naší zahrady.

Svůj podíl na úbytku hrušní má samozřejmě i přebohatá nabídka exotického ovoce, rez hrušňová a možná i tradování o jejich špatné stravitelnosti, což není tak úplně pravda. Šťavnaté a sladké syrové hrušky urychlují střevní peristaltiku, čili mohou i způsobit průjem. Ty kyselejší mohou mít zase opačné účinky. Ale hrušky byly vždy považovány za svou velkou léčivou sílu, jsou bohaté na vitaminy, vlákniny, draslík, sodík a další potřebné prvky.

Prostě hruška je hruška a hrušeň je hrušeň. Děda říkal, není nic krásnějšího než plně kvetoucí hrušňový sad. Je pravda, že jindy to tvrdil o jabloních, pak zase o třešních… Z čehož plyne jediné, že není nic krásnějšího než plně kvetoucí sad.

Nevím přesně, jak je vlastně ta hrušeň na naší zahrádce stará, ale vím jistě, kdy děda zasadil ještě jednu – kousek za vsí, na mezi uprostřed polí. A kdykoliv jedu kolem a zahlédnu jí byť jen koutkem oka, vidím vesnického junáka, jak svižně kráčí s rýčem a stromkem po mezi, zastavuje se, rozhlédne se po kraji a spokojeně odsouhlasí ten velkolepý panoramatický výhled až na vzdálené, středočesky krotké hřebeny Brd a občas si říkám: Proč zrovna hrušeň, dědo? A proč zrovna zde? Ale jako dítě jsem neměl nikdy potřebu se ho na to zeptat, určitě však věděl o hrušních i životě víc než já… Vím jen, že těm hruškám dal jméno „Boženky“.