Pražské ovocné dědictví
Ovocné sady, aleje i osamělé stromy tvoří po staletí nedílnou součást naší krajiny. Nikdy nebyly jenom zdrojem potravin, hrály také roli při stabilizaci mikroklimatu, bránily vodní i větrné erozi, poskytovaly stín na cestách. V neposlední řadě měly také podíl na utváření našeho estetického vnímání krajiny – tedy způsobu, kterým na krajinu nazíráme, na tom, co nám na ní připadne ladné, harmonické, na tom, v čem vidíme její krásu.
Chytře obhospodařované sady mají obrovský pozitivní potenciál pro lidské i ne-lidské obyvatele a návštěvníky města. Prvním mohou sloužit jako zdroj volně přístupného ovoce zajímavých a polozapomenutých odrůd i jako přírodě blízký rekreační prostor (na rozdíl od městských parků navíc téměř bez omezujících regulací a zákazových cedulí).
Pro rostliny a živočichy při správné péči představují vysokokmenné sady biotop, který z naší krajiny již téměř vymizel. Prosvětlené sady s lučním porostem nabízí potravu i domov velké řadě často vzácných či ohrožených motýlů, brouků, ptáků a drobných obratlovců.
Zvláštní místo na pomyslné ovocné mapě zaujímá Praha. Při svém růstu do svého území začlenila mnoho okolních obcí včetně zemědělsky obhospodařovaných ploch volné krajiny – polí, luk a sadů. Na území Prahy tak jenom Magistrát hl.m. Prahy dnes pečuje o víc než padesát sadů s výměrou přes šedesát hektarů. Sadů je ale mnohem více a jejich plocha se může blížit sto hektarům (zhruba sto padesát fotbalových hřišť).
Ovocné stromy se dožívají i sta let, péči jim věnuje mnoho generací hospodářů. Spojují nás tak s těmi, kdo o ně pečovali před námi i s těmi, kdo se z nich budou radovat po nás. Mohou nám pomoci najít naše místo v krajině, vrátit se do cyklického času přírodních rytmů. Mohou nám pomoci udržet ve zdraví krajinu města i krajinu duše.
