Baví nás kolem ovoce budovat komunitu

Poprvé jste se se spolkem Na ovoce propojili skrze výsadbu ovocných stromů, které jste dostali od svatebčanů jako svatební dary. Tím jste přispěli obnově sadu Třešňovka na Holém vrchu v Úněticích. Jaká to pro vás byla zkušenost? 

P: Skvělá. Nechtěli jsme hmotné dárky nebo aby lidé dávali peníze přímo nám. Vzhledem k tomu, že se jmenujeme Lesákovi, jsme nejdřív zvažovali vysadit kus lesa, ale pak jsme hledali někoho, kdo by nám to usnadnil a první, co na nás vyskočilo, bylo Na ovoce. Znali jsme je díky ovocné mapě, kterou jsme používali, tak jsme jim napsali, zda by to nešlo přes ně.

M: Sázení bylo pro mě možná nejhezčí zážitek z celé svatby. To, že přijdou lidé na svatbu, je jasné a očekávatelné, ale sázení se zúčastnila spousta kamarádů a lidí, u kterých bychom nečekali, že přijdou na takovou akci, vlastně na brigádu. Dokonce dorazil i kamarád po operaci s ramenem a sázel jednou rukou. Navíc nám vyšlo počasí, bylo to prostě super.

Proč jste se rozhodli zrovna pro místo v Úněticích, máte k němu blízký vztah?

M: Katka z Na ovoce nám nabídla možnost vysázet stromy na Holém vrchu, tak jsme si do Únětic zajeli a moc se nám tam líbilo. Od té doby jsme se do sadu vrátili mockrát.

P: Takže ne, že bychom k němu měli vztah předtím, ale teď už ho máme. Dokonce jsme v sadu i jednou přespávali, to ale to nebyl moc příjemný zážitek, poštípali nás komáři a nakonec nás vyhnala bouřka (smích, pozn. red.).

Od té doby, co jste spolu založili svatební sad, pomáháte Na ovoce nejen jako pravidelní dárci, ale účastníte se též mnoha akcí jako dobrovolníci. Co vám dobrovolnictví přináší?

P: Moc nás to baví, do budoucna bychom se chtěli dobrovolnictví věnovat ještě víc. Na ovoce známe, líbí se nám jejich aktivity a lidé, které na akcích poznáváme. Přijde nám důležité dělat něco dobrovolně.

M: Hlavně nás hodně baví ovoce samo o sobě, to je podstatný důvod, proč zrovna Na ovoce. Moc rádi vaříme marmelády, i jen tak syrové ovoce dost jíme, zkrátka nám přijde  skvělé, když si ovoce může člověk sám nasbírat.

Jaké ovoce nejraději sbíráte?

M: Nejraději máme špendlíky, ty propagujeme, kde se dá. Děláme z nich tu nejsnazší marmeládu, protože ovoce se rychle rozvaří a pak jej jen pasírujeme, je to skutečně nejlepší a nejchutnější marmeláda, kterou známe.

P: Pak máme rádi ořechy, ty miluje hlavně Martinka. Pozorujeme, že zatímco ovoce zůstává na stromech nebo na zemi, což je smutné, o ořechy se lidé doslova perou.

 

Jak vypadá vaše typické dobrovolničení pro Na ovoce?

P: Martinka je komunikátor, baví ji oslovovat lidi, takže se většinou hlásí o stánek s jídlem. A já většinou něco nosím, baví mě třeba lisovat mošt. Hlavně mám rád práce, kde se toho nedá moc zkazit.

Máte podobnou zkušenost i s jinými organizacemi či projekty?

M: Občas chodíme sbírat odpadky s Trash Hero Prague a hodně času věnujeme koordinaci chodu KPZ Mezi domy na Opatově (KPZ = komunitou podporované zemědělství).

P: Chtěli jsme se konečně zapojit do akce Zažít město jinak u nás na Jižáku, ale koliduje nám to s ovocnou slavností na Klíčově, kterou pravidelně pořádá Na ovoce, tak jsme z toho vycouvali.

 

Chtěli byste dobrovolničení v budoucnu ještě někam posunout?

M: Už dlouho máme takové přání, že by nás bavilo se s kamarády potkávat u společné činnosti, jako bylo dřív draní peří. Například nás strašně baví společné louskání ořechů. Díky Na ovoce by se lidé mohli takhle potkávat a dělat ty věci společně, líbí se nám si kolem ovoce budovat komunitu. A díky KPZce jsme se seznámili se skvělými lidmi z okolí. Jednou jsme měli přebytek kapusty, tak jsme udělali společné vaření jenom z kapusty. Do budoucna bychom chtěli společně vařit právě ty marmelády.

Daří se vám pro podobné činnosti získávat i další lidi, třeba přátele nebo rodinu? 

P: Někdy máme pocit, že je to spíš už štve. Často spolu řešíme, jak moc máme na lidi tlačit. Třeba v Obživě, ve které pracuji, už je deset lidí, které jsme tam dotáhli, někdy je to už trochu trapné (smích, pozn. red.). Ale nejsem moc spokojený, raději bych aktivizoval lidi víc, je to ale těžké. V Obživě je to založené hodně na dobrovolné práci a někdy je třeba k tomu lidi trochu postrčit, pak to dělají rádi. Málokdo je ale nastavený tak, že něco začne dělat sám od sebe.

M: Co se týče Na ovoce, tak jsme zatím nikoho nesehnali. Moje maminka se šla podívat na slavnost, dokonce se vydala letos i sama bez nás na třešňobraní.

 

Petře, zmínil jste, že pracujete pro Obživu, organizaci, která se zabývá šetrným nakupováním potravin. Dalo by se skoro říct, že se vám propojuje pracovní a volnočasová aktivita, měl jste to tak vždy?

P: Já jsem dost rozlítaný. Pracoval jsem v pojišťovně, kde jsem skončil na plný úvazek loni. Teď jsem provozní v Obživě, ale nedá se říct, že je to stabilní práce, komunitní projekty mohou a nemusí vyjít, teď jsem si dokonce vyplatil i nějaké peníze, tak už to není jen čistě dobrovolné. Nejde ale o stabilní příjem, a tak si pro jistotu držím malý úvazek v pojišťovně.

Zatím nedokážu říct, kam mě to táhne víc. Mám pocit, že bych měl dělat něco smysluplnějšího, než jen posílat excelové tabulky tisícům lidí v budově, ale pořád nevím, co to je. Komunitní a ekologické projekty mají taky svoje mouchy, ale rozhodně mě to baví víc než práce v pojišťovně.

Martino, vy jste zubní lékařka, sama jsem vaší pacientkou, takže vím, že pracujete s nejmodernějšími technologiemi a nástroji. To by se vedle vašeho zájmu o přírodu mohlo jevit jako určitý kontrast. Je to pro vás kompenzace za čas strávený v ordinaci?

M: Možná to není tolik vidět, ale zubařina je především ruční práce, která vyžaduje velkou manuální zručnost. A když jsem celý den zavřená v ordinaci, tak je pro mě důležité pak dělat jiné aktivity venku a zase rukama, proto v tom takový rozpor nevidím. V zubařině se točí poměrně dost penez, takže i díky tomu můžu přispívat organizacím, které mi dávají smysl.

 

Když zrovna nejste oba v práci nebo se nevěnujete dobrovolnictví, jak nejraději trávíte čas?

P: Máme rádi různé deskové hry, takže většinou spolu něco hrajeme, jsme hodně hraví. Buď někoho pozveme, nebo hrajeme spolu sami. Trávíme tím opravdu hodně času a často na úkor jiných věcí, které pak odkládáme, třeba spánku nebo úklidu (smích, pozn. red). Jinak hodně chodíme ven, hráli jsme závodně frisbee, jezdíme rádi na kole. Teď čekáme miminko, tak uvidíme, co se změní a jak ho zapojíme.

Rozhovor s Martinou a Petrem Lesákovimi vznikl v rámci cyklu Rok s (Na) ovocem. Každý měsíc otočíme novou stránku v našem Kalendáři a ukážeme vám hojnost v životě ovocného nadšence či profesionála, kterého zrovna zpovídáme.

Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem

Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem

Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody

Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad

Duben: Kateřina Lagner Zímová: Za krásami typicky české krajiny nemusíme až do národních parků

Květen: Tomáš Zděblo: Strkat lidem čumák do krajiny

Červen: Jiří Rom: Mrtvé dřevo v ovocném sadu je úžasné stanoviště plné života

Červenec: Denisa Šimlová: Praha je pro mě jedlé město

Líbil se vám tento článek? Podpořte vznik dalších článků na nejrůznější ovocná témata, vývoj sběračské mapy a aktivity Na ovoce v pražských sadech.