Je to přirozená cyklická práce

Jako pomolog a školkař se věnujete mj. poradenství různého typu, od roubování, řezů ovocných stromů, až po úpravy zahrad a výsadby ovocných stromů. Mohl byste čtenářům prozradit, co vás přivedlo k této specializaci?

Přiznám se, že jsem pomolog samouk a považuji se víceméně za amatéra. Vše jsem se naučil sám nebo na kurzech a odjakživa to byl můj koníček. Děda měl zahradu, kde jsem prožil mládí, měl tam staré stromy, které on jako malý kluk spolu s mým pradědou ve 30. letech vysazoval a které tam z větší části dodnes stojí. Dříve jsem pracoval v příbuzném oboru šlechtění a toto byl můj způsob relaxace po pracovní době, až se z toho stalo moje povolání. Nyní se věnuji především své ovocné školce a občas se snažím určovat plody, když mi je někdo pošle. Dělám hlavně údržby zahrad, řezání, občas nějaké výsadby ovocných dřevin.

Nebylo lehké vás “odchytit” k rozhovoru, jak v tomto období vypadá život pomologa a školkaře?

Pomologické vzorky určuji maximálně do začátku října a od desátého října jsem permanentně ve své ovocné školce. Je to teď dost náročné, protože aktuálně jde o hlavní sezónu, období prodeje a výsadby ovocných stromů. Neustále jsem proto s rýčem ve školce, kopu nebo převážím a tak pořád dokola.

Ovocnou školku máte nedaleko Tábora a zaměřujete se v ní na produkci starých a krajových odrůd. Jak si můžeme představit skladbu vaší školky?

Nejmladší odrůda, kterou mám, je Sparťan. Jinak jsou to všechno staré odrůdy na semenných podnožích určené především do extenzivních sadů. Skladba je taková, že jsou tam částečně stromky roubované v ruce, částečně přímo na stanovišti. Podnože si nakupuju, protože sám si je dělat, to bych už nezvládl. Na ně jsou pak naroubovány původní odrůdy. Občas jde o stabilní sortiment, někdy však experimentuji s něčím novým, podle atraktivnosti dané odrůdy.

Spolu se Stanislavem Bočkem dodáváte stromky též pro e-shop Na ovoce. Která odrůda je vaše oblíbená?

Třeba hrušeň Šídlenka, ta je přímo od nás ze vsi a má takovou zvláštní historii. Jeden starý místní kovář si stromky přivezl po druhé světové válce z Moravy. Vysadil si je na obecní zahradě, kterou dnes vlastní soused a má tam právě opravdu krásnou starou Šídlenku. Stále bohatě plodí, je zdravá, a je tak pořád možné z ní vybírat kvalitní roubový materiál.

Jaká je vlastně cesta jednoho stromku, kolik a jakou péči musí získat, než se dostane na zahrádku konečného pěstitele?

Cesta jednoho stromku začíná právě touto dobou, neboť vozím semenné podnože. Ty pak odložím do sklepa a v zimě nastává první etapa, kdy na nich provádím tzv. roubování v ruce. To se dělá hlavně u jádrovin, s peckovinami je s tím trochu problém. Ve sklepě jsou pak uloženy do písku, kde v chladnu a vlhku mají klidový režim a postupně srůstají. V půlce dubna pak naroubované podnože vysadím na organicky dobře vyhnojený pozemek. V prvním roce je třeba stromky neustále okopávat a kypřit. Pak se z nich stanou jednoleté špičáky. Když špičák na podzim ukončí růst, tak v dalším roce se začne přirozeně vytvářet korunka. Z některých máme čtvrtkmen, z jiných polokmen, vzácně se špičák vytáhne na vysokokmen. Cyklus vzniku jednoho stromku tedy trvá u nižších tvarů dva, u vyšších tři roky, a pokud není příznivá sezóna, tak někdy i čtyři nebo pět let.

A jak dlouho si pak člověk musí počkat, než sklidí první plody?

Záleží, o jaký jde druh, u třešní je to velmi brzy, tam na semenáči je možné vidět ukázkovou odrůdu už ve školce. Podobně se chovají i některé hrušně, třeba Williamsova dodá první vzorky plodů za dva roky ve školce. U jiných ale můžeme čekat i dvanáct let, třeba hrušeň Solanka oddaluje plodnost poměrně dlouho. U jabloní je to také velmi variabilní. U Studničného nebo Malinového holovouského si můžeme počkat také velmi dlouho, třeba i patnáct let. Je to dáno například vzrůstem dané odrůdy. Dnešní moderní odrůdy jsou šlechtěny tak, aby byly nosné už na jednoletém dřevě, což ze starých odrůd umí opravdu jen některé odrůdy.

Jaké jsou tedy hlavní důvody, proč dát přednost staré odrůdě před nově vyšlechtěnou?

Já nejsem proti novým odrůdám, ostatně i ty staré byly kdysi nové. Technicky vzato jsou to odrůdy, které vznikly před druhou světovou válkou. Jde ale hlavně o to, že spektrum starých odrůd poskytuje mnohem větší tvarovou a chuťovou pestrost, kterou nové odrůdy nemají. Kdybych já sázel sad sám pro sebe, tak bych tam dal nové i staré dohromady. V anglosaských zemích mají katalogy školek řazeny abecedně, vedle sebe jsou staré i nové odrůdy a nikdo to neřeší. Hlavní důvod bude asi ten, že tam nebyla přerušena kontinuita v jejich množení.

Nové odrůdy mohou mít třeba ty výhody, že jsou odolnější. Jsou to hlavně stolní odrůdy s křupavou šťavnatou dužinou, chybí jim ale aroma a kyselina pro staré odrůdy typická, chybí jim pestrost. U nových odrůd máte jablko sladké, šťavnaté nebo nakyslé, a to je vše. V případě starých jsou speciální odrůdy určené třeba do kuchyně, jako je Štrůdlák či Řechtáč, nebo jablka bez šťávy určená na sušení. Šlechtění způsobuje velkou vyrovnanost plodu, jeden plod je jako druhý a nevzniká téměř žádný odpad, to u starých odrůd běžné není, každý plod je jinak velký.

Pozorujete v poslední době zvýšený zájem o návrat starých a krajových odrůd?

Musím říct, že vidím větší zájem o vysazování ovocných stromů obecně, nejen starých odrůd.

Za tu dobu, co se své práci věnujete, jste ochutnal nespočet pomologických vzorků, dokážete rozpoznat některé odrůdy třeba i poslepu?

Rozpoznávání podle chuti je u starých odrůd dost zásadní. U těch nových je velká uniformita, ovoce křupne, zaplaví vás sladká šťáva a tak je to víceméně podobné. Kdybych si vzal třeba sérii žlutých jablek a věděl, že jedním rodičem byl Golden Delicious, budou si chutí velmi podobné a lišit se budou třeba jen raností. Ta uniformita je dána tím, že ze dvou rodičů bylo vypěstováno pět dalších odrůd, takže i když jeden rodič bude stará odrůda, výsledkem stejně budou sourozenci chutí si velmi podobní.

Naopak staré odrůdy vznikaly odděleně na odlehlém místě, a nebyly tak vystaveny míšení genů, čímž vznikaly naprosté originály s chutí, která je odlišovala od ostatních. Nedávno jsem ochutnal Tyrolské rozmarýnové, takové jablko jsem nikdy předtím nejedl, vynikalo netradiční melounovou příchutí.

Takže vás pořád dokážou některé odrůdy překvapit?

Někdy se stane, že najdeme odrůdu, kterou s kolegy nějak určíme, abychom pak zjistili, že jde o něco úplně jiného. Nálezy dost často kolidují. Původních pomologických popisů je dost málo a mnohdy jsou neúplné. Než se člověk k některým informacím nachomýtne, je to doslova detektivní práce. Někdy pomůže, když majitel dané odrůdy zná a ví, co jeho předci pěstovali. Občas se k nám dostanou brožury, které nebyly moc k mání a jsou plné popisů vycházejících z děl, která už třeba neexistují nebo se nedají nikde sehnat.

Stane se někdy, že už vám ovoce vyloženě “leze krkem”? 

(smích, pozn. red.) Přiznám se, že občas mám všeho dost, hlavně když v tomhle počasí každý večer končím na kolenou v hlíně…. Zkrátka, co jsem nestihl v létě, teď doháním. Školka musí být na zimu čistá. Když si na ní nechám plevel, hrozí, že přilezou hlodavci a zničí celou školku. Takový hraboš polní dokáže kořeny stromků úplně zlikvidovat, s tím už mám taky zkušenost.

Když jsme na jaře dělali rozhovor s Dominikem Grohmannem, potulným sadařem, tak předpovídal, že letošní úroda bude skromná, ovoce málo a nebude čím zalévat. Jak by vypadalo naopak vaše ohlédnutí za letošní ovocnou sezónou? 

U nás to bylo tak půl na půl. Peckovin moc nebylo kvůli mrazům, ale jinak to nebylo vůbec špatné, což je dáno hlavně tím, že loni byl neúrodný rok a stromy obvykle alternují. S vláhou to bylo dobré, doplnily se zásoby spodní vody. To, že mám ve školce myšáky, je hlavně můj problém, protože jsem udělal chybu někde, kde jsem neměl. Třeba v tom, že jsem nestihl zmulčovat zelené hnojení. Bylo mi to líto zlikvidovat, protože se tam nastěhovaly koroptve a já je nechtěl vyhnat, výsledkem pak byli právě ti hraboši, kteří se mi slezli z celého okolí. Takže vypleju, zorám a příroda si snad poradí.

Na co se momentálně nejvíc těšíte?

Nejvíc se těším, až bude jaro. Zimu mám rád do nového roku, pak je to protivně zdlouhavé a už se jen těším na to, až všechno bude zase zelené. Odpočívat se mi moc nedaří, v zimě totiž musím naroubovat všechny podnože, které mi odpočívají ve sklepě a pak zase začíná období řezu ovocných stromů. Je to taková přirozená cyklická práce.

Rozhovor se Zdeňkem Buzkem vznikl v rámci cyklu Rok s (Na) ovocem. Každý měsíc otočíme novou stránku v našem Kalendáři a ukážeme vám hojnost v životě ovocného nadšence či profesionála, kterého zrovna zpovídáme.

Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem

Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem

Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody

Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad

Duben: Kateřina Lagner Zímová: Za krásami typicky české krajiny nemusíme až do národních parků

Květen: Tomáš Zděblo: Strkat lidem čumák do krajiny

Červen: Jiří Rom: Mrtvé dřevo v ovocném sadu je úžasné stanoviště plné života

Červenec: Denisa Šimlová: Praha je pro mě jedlé město

Srpen: Martina a Petr Lesákovi: Baví nás kolem ovoce budovat komunitu

Září: Markéta Vrbová: Každé jablko je jedinečné, jako sněhová vločka

Líbil se vám tento článek? Podpořte vznik dalších článků na nejrůznější ovocná témata, vývoj sběračské mapy a aktivity Na ovoce v pražských sadech.