Každé jablko je jedinečné, jako sněhová vločka

S měsícem září představujeme naši lektorku a koordinátorku výchovy a vzdělávání Markétu Vrbovou, která miluje ranní probuzení pod širákem, koupání v lesním rybníku a švestková povidla.

Markéto, ty jsi rodilá Pražačka, vystudovala jsi krajinné inženýrství na České zemědělské univerzitě. Povíš nám, jak vypadal tvůj příběh předtím, než ses stala součástí týmu Na ovoce?

Narodila jsem se v Libni, kde jsem vyrůstala v domě s velkou zahradou se spoustou starých ovocných stromů, některé tam dodnes stojí. Máme tam dokonce i rarity, jako je mandloň, mišpule nebo moruše. S rodinou nebo s turistickým oddílem jsme trávili hodně času v přírodě, tíhla jsem k ní odmalička. Když mě třeba táta lákal o víkendu na procházku Prahou, tak jsem mu řekla, že raději chci do lesa. Dokonce jsem jako malá chtěla být hajnej, pak mi ale došlo, že bych se bála v noci v lese, tak jsem tuhle myšlenku raději opustila (smích, pozn. red.).

Po studiu jsem tři měsíce pracovala v Americe v jedné arboristické firmě, to ale nebylo pro mě úplně ideální, je to spíš práce pro chlapy. Když jsem se vrátila zpátky, tak jsem se starala o chráněná území pro Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR, konkrétně šlo o péči o rybníky, tam byla skvělá parta lidí. Voda je kromě stromů moje druhá srdcová záležitost.

 

Vzpomeneš si, co tě před třemi lety přivedlo do Na ovoce?

Byla jsem zrovna na mateřské dovolené a hledala práci, která by byla v oboru a zároveň nebyla příliš časově náročná. Tehdy jsem narazila na inzerát, kde Katka s Tomem hledali parťáka do týmu Na ovoce. Okamžitě mě to zaujalo. Byli mi moc sympatičtí, kolektiv je pro mě jednou ze stěžejních věcí. Nedokážu si představit pracovat s někým, s kým se názorově a charakterově zásadně rozcházím.

Zkoušela jsem různé aktivity v rámci našeho spolku a nejvíc mě bavilo právě vzdělávání. Vést děti a dospělé k přírodě je podle mě smysluplná práce. Navíc mě baví být venku. Když jsem poprvé hledala práci a na osm hodin si sedla do kanceláře, tak se mnou šili všichni čerti. Oproti tomu v Na ovoci jsem většinou stále v pohybu, v tom je tahle práce úžasná. Kromě toho mám ráda změny, příroda mě neustále překvapuje a nacházím v ní pořád něco nového.

V Na ovoce máš tedy na starost ekologickou výchovu a vzdělávání, v rámci kterého pořádáte různé workshopy a zážitkové dílny pro děti. Jak tyto akce probíhají?

V létě a na podzim organizujeme moštovací dílny, ty lektoruji já, v zimě se pak děti mohou zúčastnit pasteveckých dílen s Tomášem Zděblem. Sama oslovuji školy a různé dětské skupiny či kolektivy. Největší odezvu zpravidla máme z lesních školek, které jsou schopny dojet i z větších dálek. Z klasických škol a školek pak většinou nedostanu ani odpověď. Byla bych moc ráda, kdyby si k nám školy i školky časem samy našly cestu a třeba se k nám i vracely.

Dílny probíhají po ovocných slavnostech, tedy v červnu po třešňobraní a v záři po jablkobraní přímo ve vybraném pražském sadu. Po slavnostech totiž následují v pracovních dnech samosběry, protože v sadu zůstává pořád velké množství ovoce. Dopoledne je tam klid a děti tak mají sad téměř samy pro sebe, mohou všude běhat a využívat sad jako tělocvičnu. Třeba po mrtvém dřevu chodí jako po kladině. Je fajn, že se děti rozhýbávají. Půjčíme jim veškeré vybavení a naučíme je, jak s ním zacházet. Na závěr dílny si děti sami nasbírají jablka a z nich vylisují sladký mošt. To je krásné uzavření našeho setkání v sadu.

Co si děti podle tebe z těchto dílen ještě odnesou, kromě moštu?

Každá chvilka v přírodě je pro děti nesmírně cenná. Zároveň mají šanci opravdu využít všechny své smysly, kdy mohou jablka ochutnávat, přivonět si k nim a dotýkat se kůry. V době, kdy zacházejí s mobily a počítači, je velmi důležité, aby využívali smysly co nejvíc, vtáhnou je totiž do reálného světa.

 

Některé děti možná poprvé vidí na vlastní oči různé nedokonalosti ovoce nebo si poprvé vyzkoušejí různé techniky jeho zpracování. S jakými reakcemi se nejčastěji mezi dětmi setkáváš?

Je pravda, že kolikrát děti vidí úplně poprvé jiná jablka než ta naleštěná ze supermarketu. Často se mě ptají, jestli mohou sníst třeba jablko se stroupky. Jedno z našich poslání je ukázat, jak je příroda pestrá a že i to nevzhledné ovoce může být chutné. Tohle je totiž to přirozené a normální, protože v přírodě nic není stejné. Každé jablko je jako sněhová vločka, jedinečné, někdy v něm jsou i červi nebo jiná překvapení. Na závěr dílny dáváme moštu jméno a jednou se stalo, že nějaké dítě prohlásilo, že bychom na něj měli napsat složení – 90 % třešně, 10 % červi (smích, pozn. red.). Děti mají občas neotřelé myšlenky a bývá s nimi velká legrace.

Sama jsi maminkou dvou holčiček, předpokládám, že jsi s nimi taky hodně venku. Je sad pro tebe jako rodiče ideálním místem pro trávení volného času s dětmi?

V sadu si děti mohou nerušeně hrát, je tam příjemný stín i osluněné plochy a vůbec nejlepší je, že svačinku pak mají hned na zemi (smích, pozn. red.). Málokdo ví, kolik je v Praze ovocných magistrátních sadů a všechny jsou volně přístupné. Jsou to v podstatě ostrůvky zahrady ve městě. Někde dokonce magistrát instaloval pobytová mola, kde si rodiny mohou sednout a udělat si piknik.

 

Kromě aktivit pro děti také koordinuješ semináře pro veřejnost s odborníky. O které je mezi lidmi největší zájem a co tebe osobně nejvíc baví?

Zpravidla musíme přidávat termíny na kurzy řezu, které lektorují Dominik Grohmann nebo Ondřej Dovala. Každý z nich má trochu jiný přístup a je zajímavé je sledovat. Občas je teorie jasná, ale když pak dojde k samotnému řezu, jsou účastníci najednou nejistí. Klademe důraz na to , aby si každý mohl vyzkoušet nabyté znalosti.

Ale všechny kurzy mají něco do sebe. Kurz sázení je super v tom, že se sází přímo v pražských sadech, takže člověk se pak může na místo vracet a sledovat, jak strom prospívá. Kurz roubování je zase velmi užitečný, pokud má člověk třeba odrůdu po dědečkovi nebo babičce, kterou by si chtěl zachovat.

Líbí se mi, že kurzy máme často v různých sadech. Mnohdy se tak lidé podívají na místo, které nikdy nenavštívili, a přitom zjistí, že bydlí od něj jen kousek.

Brzy vyjde průvodce po pražských ovocných sadech, na kterém jsi se podílela monitoringem historie a současného stavu sadů. Objevila jsi třeba sady, které jsi do té doby neznala?

Ano, ty sady jsou rozesety po celé Praze, takže jsem si docela “zavýletila” a mnoho z nich pro mě bylo nových. Nejvíc se mi líbil čerstvě vysazený sad v Liboci kousek od Hvězdy. Jsou tam třešňové stromy a nově vybudovaný rybník, nad tím pak kostel svatého Fabiána a Šebestiána, to je takový malebný vesnický pohled jako z Ladových obrázků. Člověk se může natáhnout do sadu, dát si třešně a pak se vykoupat v rybníce. Opravdu krásná lokalita, která díky magistrátu úplně prokoukla.

 

Co zajímavého ses dozvěděla z rozhovorů s pamětníky?

Měla jsem velké štěstí, že jsem někdy i jen náhodou narazila na různé starousedlíky, takže bylo zajímavé sledovat, jak pestrou historii sady mají. Třeba na Krutci byl sad udržovaný především díky chovatelům, kteří potřebovali trávu pro králíky. Ti to tam pravidelně vypásali, každý chovatel měl svůj pás trávy ohraničený ovocnými stromky. Dnes by se řeklo, že už tehdy se jednalo o mozaikovitou seč, která výrazně zvyšuje biodiverzitu sadu. V Klánovic zahradě v Řeporyjích jsem zase potkala malíře, který sad dříve maloval a pak mi ukazoval obrázky, kde bylo možné vidět, jak se v čase proměnil. Nebo v Ďáblicích u hvězdárny jsem potkala pána, který místní třešňový sad sázel jako malý se školou v rámci dílen.

Jaké ovoce je tvým favoritem a jak jej nejraději zpracováváš?

Jím všechno, co vidím, klidně i u cesty, manžel je z toho celý “nešťastný” a říká, že mně bude po něm špatně, zatím mě ale neodradil. Fascinuje mě pestrost chutí. Proto jsme i na zahradě sázeli převážně rostliny, které dávají jedlé plody, abychom mohli chodit a uzobávat téměř celý rok. Jinak nejraději mám meruňky z libeňské zahrady a borůvky a ostružiny z Železných hor.

Co se týče zpracování, tak většinou ovoce nejrychleji sním. Když už náhodou je toho ovoce nadbytek, tak mám moc ráda ovocné knedlíky, jablečné a hruškové křížaly a miluju švestková povidla. A nesmím zapomenout na oříšky, zejména když jsou v kombinaci s čokoládou, to je moje pravidelná dávka energie.

Několikrát se podařilo, že člověk, se kterým jsem dělala rozhovor, měl k danému měsíci nějaký pozitivní vztah. Co ty a září?

Moc oblíbený měsíc to pro mě nikdy nebyl, vždy mi symbolizoval návrat z přírody do školy, ale na druhou stranu jsem zase ráda byla zpět mezi lidi. Taky jsem se v září vdávala a narodila se mi první dcera Marjánka. Září má krásné babí léto a sklízí se ovoce. Takže je toho vlastně docela dost (smích, pozn. red.). Pro mě ale zůstává stěžejní jaro, měsíce březen a duben. Miluju ranní probuzení venku pod širákem nebo když na jaře poprvé zavoní hlína a všechno tak nějak začíná.

Rozhovor s Markétou Vrbovou vznikl v rámci cyklu Rok s (Na) ovocem. Každý měsíc otočíme novou stránku v našem Kalendáři a ukážeme vám hojnost v životě ovocného nadšence či profesionála, kterého zrovna zpovídáme.

Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem

Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem

Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody

Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad

Duben: Kateřina Lagner Zímová: Za krásami typicky české krajiny nemusíme až do národních parků

Květen: Tomáš Zděblo: Strkat lidem čumák do krajiny

Červen: Jiří Rom: Mrtvé dřevo v ovocném sadu je úžasné stanoviště plné života

Červenec: Denisa Šimlová: Praha je pro mě jedlé město

Srpen: Martina a Petr Lesákovi: Baví nás kolem ovoce budovat komunitu

Líbil se vám tento článek? Podpořte vznik dalších článků na nejrůznější ovocná témata, vývoj sběračské mapy a aktivity Na ovoce v pražských sadech.