Jen tak se zastavit

Edito, jako rodačka z Ostravy jsi nějakou dobu žila v Praze, kde ses potkala s Katkou a Ondrou a společně jste založili spolek Na ovoce. Vzpomeneš si, jaké to byly tehdy začátky?

S tím nápadem přišla Káťa, která se inspirovala německým Mundraub, a mě oslovila, jestli bych do toho nešla s ní. V té době jsem se vrátila z Turecka a přestěhovala se z Prahy na Moravu, byla jsem tehdy dost rozlítaná. Později jsem otěhotněla a měla ještě jinou práci, takže jsem pro Na ovoce byla celkem nepoužitelná a připadala si trochu jako koule na noze. Nicméně, ta myšlenka mi byla velmi blízká. Já osobně miluju lidovost, návrat ke kořenům a přírodu, která nás obklopuje. Mrzelo mě, že jsem nemohla dál pokračovat.

Zmínila jsi přesun z hlavního města na Valašsko, kde momentálně žiješ. Jaká to pro tebe byla změna a zkušenost?

Nebyla to pro mě zas taková změna, protože kousek odsud mají rodiče chalupu, na kterou nás brali odmala, a já si tam vždy připadala doma víc než ve městě. V Praze jsem žila od svých osmnácti celkem osm let, tehdy pro mě bylo město mnohem více přitažlivější. Postupem času byl ale život ve městě čím dál méně stravitelný a já toužila po životě v přírodě. Na Valašsku jsem se seznámila se svým, dnes už bývalým, mužem a už tady zůstala. Tento kraj je mi srdcově velmi blízký. Měla jsem pocit, že sem prostě patřím, do kopečků mezi ovce a krávy. Možná je to dáno právě tím, že jsme jezdili s rodiči na tu naši roubenku, já dřevěné chalupy zbožňuju.

Letos jsi s kamarádkou Marií založila Okoštuj catering, se kterým se zaměřujete na tradiční receptury a lokální zdroje. Jak se rodila myšlenka na catering tohoto typu?

Můj muž provozoval horskou chatu a já se tam stala provozní. Člověk tak pochopí, jak funguje práce v restauraci, organizace večírků a různých gastro akcí. Pak se narodily děti a já se začala více zajímat o zdravou stravu. Nejvíc se to pak vyvrbilo loni, kdy dcery začaly chodit do školky. Tam jsem právě potkala Marii, která pro děti ve školce vařila. Vše, co jsem od ní ochutnala, bylo neuskutečné blaho, výborně dochucené a přitom zdravé.

Věděla jsem, že mi bude končit rodičovská, a nechtěla jsem už dál dělat provozní. Přemýšlela jsem, čím se budu živit, a nabízely se dvě možnosti. První byla vaření na profesionální úrovni a druhá renovace starého nábytku. Obojí mě moc bavilo, ale když jsem se seznámila s Marií a s nápadem Okoštuj cateringu ji oslovila, tak se to hezky ustálilo. Od začátku to mezi námi fungovalo, nemusely jsme se dohadovat, co vařit, fúze tradičního a moderního přístupu je nám oběma blízká.

Loni se tedy myšlenka zrodila, nicméně rozjezd nastal v době začínající koronavirové krize, v květnu tohoto roku. Jaké to je začínat s novým podnikáním v tak těžké době pro gastro podniky?

Musím říct, že si úplně nemáme na co stěžovat. Obě dvě jsme totiž stále na rodičovské, takže nemáme tolik času, sil a prostoru rozjet to na plný plyn. Ten první útlum na jaře jsme pojaly tak, že jsme si pronajaly starou restauraci s kuchyní, jejíž rekonstrukcí jsme strávily spoustu času. Když se to v létě rozvolnilo, tak jsme začaly prodávat naše jídlo na místních kulturních a sportovních akcích. Pak jsme asi měsíc odpočívaly po létě, které pro nás bylo hodně náročné. Pro mě obzvlášť, protože jsem se v té době rozcházela se svým mužem, se kterým mám dvě děti.

Zatím pečeme pro známé a příští týden nás čeká firemní raut. Postupně se to rozjíždí, nikam ale nespěcháme. Zatím necítíme nějaký vnitřní tlak, nehroutíme se a jdeme ruku v ruce s dobou, bereme to tak, jak to je.

Zatím jsem neměla příležitost vaše pokrmy ochutnat, ale stačí si na vašem FB prohlédnout oku lahodící fotky frgálů a pomazánek a člověk má okamžitě chuť se do všeho zakousnout. Kde nejčastěji hledáte a nacházíte inspiraci?

Lokální gastronomie je zrovna na Valašsku pořád poměrně živá. Vaříme tedy tradiční jídla typu kyselice, ale uchopojeme je po svém. Obzvlášť nás baví chleby a koláče, ty především moderně inovujeme a vůbec se nestydíme přiznat, že inspiraci nacházíme třeba na různých food blozích. Hodně nás baví Kitchenette Markéty Pavleje nebo Kuchařka pro dceru. Ani jedna nejsme vyučená kuchařka, učíme se za pochodu a různě zkoušíme. Maruška je teda větší experimentátor a inovátor, já jsem spíše klasik, když se něco naučím, tak to pak vařím furt stejně (smích, pozn. red.). Takže inspiraci hledáme všude, nejen ve starých kuchařkách a od místních babiček, ale třeba i z menu lokálních restaurací, která nás osloví.

Na ovoce brzy vydá svého tištěného Průvodce pražskými sady, na kterém jste se s Okoštuj cateringem podílely originálními recepty na zpracování ovoce. Mohla bys čtenářům poskytnout malou “ochutnávku”, na které recepty se v průvodci mohou obzvlášť těšit?

Úplně jako první se mi vybaví naše tvarohová bábovka, do které jsme zapomněly dát tvaroh. Vznikla z toho nakonec piškotová bábovka, ale na fotkách to naštěstí nejde ani poznat (smích, pozn. red.). Když se recepty tvořily, dozrávaly zrovna třešně a byla kolem toho moc příjemná domácí atmosféra, která se do fotek hezky otiskla… V průvodci jde na první pohled o lehce obyčejné recepty, které jsou ale obyčejné tím, že jsme nepoužily žádné luxusní drahé ingredience. Výborné jídlo vykouzlíš z úplně obyčejných věcí, které máš doma, a z toho, co si natrháš na zahradě.

 

Na jaké ovoce ty osobně nejraději chodíš? Ať už za účelem sběru pro vlastní spotřebu, nebo s vidinou pokrmů Okoštuj cateringu?

Nejvíc ze všeho miluju borůvky. Nejen pro jejich chuť, protože neexistuje jídlo, kde by mi nechutnaly, ale hlavně mě baví je sbírat, to je skvělá uklidňující činnost. Člověk si v borůvčí jen tak sedí, může si nad něčím rozjímat a sledovat, jak mu to v hrnečku přibývá nebo nepřibývá. Když se rozhodnu upéct blbý koláč, tak vím, že je třeba nasbírat litr borůvek a proto musím hodinku nebo dvě v borůvčí posedět, je to pak taková vzácnost. Obecně mám moc ráda všechno lesní ovoce, lesní jahody a maliny, kterých je tady všude plno. Co roste, to má člověk rád, ale borůvky mě baví nejvíc!

V letošním kalendáři reprezentuješ měsíc listopad. Jak vypadal listopad na Valašsku?

Díky tomu, že je to tady tolik kopcovité, tak každé roční období je mírně zpožděné. Začátek je pořád hodně barevný, během týdne dvou pak listí opadne a začne být chladno a mrazivo. Zrovna dnes nám poprvé nasněžilo. Listopad je hodně nabitý barvami a změnami, kterými se přehoupne do zimy. Dalo by se říct, že je to tady v kopečkách drsné, ale má to své kouzlo. Náš soused chová ovečky a kravičky, takže k listopadu někdy patří i zabijačky, na stromech rostou poslední jablka a lidi jezdí s bečkami do pálenice. Neřekla bych proto, že by říjen byl měsícem rozloučení se s plodným obdobím v roce, tady je to spíš listopad. Teď na jeho konci má už většina lidí zazimováno a čeká na klidnější část roku.

 

Co ti dělá v poslední době radost?

Když mám možnost jen tak se zastavit a zeptat se sama sebe, kam spěchám. Umět se nějak vnitřně uklidnit a uvědomit si, že člověk už všechno má, nemusí se ničeho bát, je mu dobře a že všechny ty denní trable jsou normální a k životu patří.

Fotografie: Richard Hodonický / https://richardhodonicky.exposure.co/

Rozhovor se Editou Hornovou vznikl v rámci cyklu Rok s (Na) ovocem. Každý měsíc otočíme novou stránku v našem Kalendáři a ukážeme vám hojnost v životě ovocného nadšence či profesionála, kterého zrovna zpovídáme.

Pročtěte se rokem 2020 s (Na) ovocem

Leden: Katka Kubánková: 6 let s Na ovocem

Únor: Ondra Kopička: Pod taktovkou přírody

Březen: Dominik Grohmann: Přál bych si, aby každé sídliště mělo svůj sad

Duben: Kateřina Lagner Zímová: Za krásami typicky české krajiny nemusíme až do národních parků

Květen: Tomáš Zděblo: Strkat lidem čumák do krajiny

Červen: Jiří Rom: Mrtvé dřevo v ovocném sadu je úžasné stanoviště plné života

Červenec: Denisa Šimlová: Praha je pro mě jedlé město

Srpen: Martina a Petr Lesákovi: Baví nás kolem ovoce budovat komunitu

Září: Markéta Vrbová: Každé jablko je jedinečné, jako sněhová vločka

Říjen: Zdeněk Buzek: Je to přirozená cyklická práce

Líbil se vám tento článek? Podpořte vznik dalších článků na nejrůznější ovocná témata, vývoj sběračské mapy a aktivity Na ovoce v pražských sadech.